K nezdaru prvního televizního přenosu ze soudu

Autor tím vědomky či nevědomky připomněl jednu nezapomenutelnou narážku na komunistickou cenzuru z filmu Kdyby tisíc klarinetů, uváděného kdysi v 60. letech. A vskutku zanedlouho po skončení onoho tolik diskutovaného přímého přenosu už na obrazovce skotačila kreslená zvířátka, v čele s opicí, cvičící na hrazdě a hrající na klavír.

Co naplat, že předseda Senátu Jiří Lněnička i v televizním studiu přítomný bývalý vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl a předseda soudcovské unie Jaromír Jirsa jednoznačně souhlasili s oním revolučním televizním počinem a kritizovali prezidenta republiky i předsedu vlády za jejich negativní postoje. Co naplat, že s přímým přenosem souhlasili i hlavní obžalovaní, Srba a Tomšovicová. Stačilo, že nesouhlasili ostatní méně důležití obvinění a tříčlenný soudní senát přímý přenos zastavil. Smělo se jen dál natáčet a přímo se odvysílalo jen vyhlášení rozsudku.

Ponechme pro tuto chvíli stranou sdělení předsedy Senátu, že práva obviněných mají přednost před právem široké veřejnosti na plné informace a všimněme si blíže určitých okolností, které naše mediální doba považuje za podstatné, ačkoliv ve skutečnosti podstatné nejsou. Dají se shrnout do tří slov, totiž "přímý televizní přenos." S důrazem na slovo "televizní".

A právě toto zdánlivě hlavní slovo není z hlediska přesného informování veřejnosti vůbec důležité. Daného cíle lze totiž dosáhnout i jinak. Například zveřejněním dosloveného protokolu celého líčení, ať už ve stenograficky či magnetofonově zachycené podobě. Skutečnému zájemci by to mělo stačit a veškeré námitky o nějakém znervózňování účastníků procesu by tím jednoznačně padly. Jenže pak by se ukázalo, že takových skutečných zájemců je velmi málo. Že ona široká veřejnost se nechce prodírat nekonečnými psanými texty, ba že nechce ani prosedět hodiny nad doslovnými zvukovými záznamy, jak jsme v době předtelevizní dovedli my naslouchat rozhlasovému přenosu procesu s K.H.Frankem či Josefem Pfitznerem.

Myslím, že tenkrát a bylo to ještě před totalitním komunismem, se nikdo neptal obžalovaných, zda-li s vysíláním souhlasí. Pokud jde o mne musím říci a nedávno jsem to tu v jednom komentáři připomněl, že právě určité detaily, které by se do upravených zpráv o těch procesech nikdy nedostaly, na mne tenkrát hluboce zapůsobily. Například hrůza v hlase nacistického historika a pražského magistrátního činitele Josefa Pfitznera, když mu soudce řekl, že proti rozsudku smrti není odvolání a že do dvou hodin po jeho vynesení bude exekuce vyvolána.

Ve mě jako posluchači právě tento přímý rozhlasový zážitek dodnes zanechal vědomí o právní pochybenosti a lidské krutosti příslušného Benešova retribučního dekretu, který ještě rok po válce praktikoval stanné právo, aniž je přímo vyhlásil. Více než onen zbožňovaný televizní obraz, tolikrát kladně i záporně v minulých dnech symbolizovaný slovem kamera, bych považoval za užitečnou onu přímost přenosu, která byla v tomto případě zmařena.

Ta totiž jednak zaručuje, že s autentickou skutečností nemůže být dodatečně manipulováno a poskytuje hlavně psychologicky nenahraditelný pocit být při tom. Jak se to osvědčuje i ve sportu už od dob Lauferových. Plně jsem proto rozuměl Uhlově poznámce, co on by býval za to dal, kdyby jeho procesy za komunistů byly takto vysílány. Měl jsem stejné přání při svých procesech v 50. letech a jsem přesvědčen, že kdyby tenkrát bylo veřejnosti zprostředkováno opravdu všechno, co se v soudních síních dělo, nebylo by dnes tolik sedmdesátníků, kteří se stále vzhlížejí v komunistické ideologii a praxi.

Přes čtvrteční neúspěch i přes všechny nesouhlasné výtky k přímému přenosu k závažnému soudnímu procesu mají asi pravdu ti čtyři právníci, jejichž s takovým počinem otiskuje čtvrteční Mladá fronta Dnes. Z nich za citát stojí vyjádření místopředsedkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové: "Musíme počítat s tím, že v budoucnu se takové přenosy dají očekávat. Tímto směrem jde doba a bránit jí je staromilství. Samozřejmě, pokud by obžalovaný nesouhlasil, musel by soud zvážit, jestli je jeho soukromý zájem silnější než zájem veřejnosti." Konec citátu.

V tomto smyslu také v poledním zpravodajství Radiožurnálu reagoval šéf zpravodajství České televize Zdeněk Šámal a slíbil, že i nadále se o podobné přímé přenosy budou pokoušet.