K E Ň A - putování po žhavé Africe (2. část)

24. září 2010

Cestovní ruch patří v Keni ke státem podporovaným aktivitám. Aby ne. Cenné devizy od cizinců pomáhají téhle africké zemi přežít. Hlavní zdroj obživy pro dvě třetiny obyčejných Keňanů přináší ovšem zemědělství a na pobřeží také rybolov. Zájem turistů poznat krásy této rovníkové země naučil místní "dělat bussines" ovšem i tam, kde by jste to možná ani nečekali. Jak probíhá taková návštěva tradiční masajské vesnice? I tady se život přizpůsobil trhu a poptávce přijíždějících turistů. A tak většinou každý, kdo se rozhodne v Keni navštívit v některém z národních parků úchvatné safari, neodolá nabídce zdejších průvodců a na trase navštíví některou z vesnic s původním obyvatelstvem - Masaji.

Tradiční taneční rituál před vesnicí je jakousi pozvánkou pro turisty do království kočovných pastevců, kteří na území keňské republiky přišli pravděpodobně ze Sudánu. Už na první pohled je zřejmé, že vymoženosti dnešní civilizace sem stále ještě nepronikly. Jednoduchý oděv, blyštivé ozdoby i tradiční zbraně - kopí, luky a šípy, dávají tušit, že Masajové žijí na prahu třetího tisíciletí stejně jako kdysi jejich předkové. V těsné blízkosti dálnice, spojující přístavní Mombasu s hlavním městem Nairobi, můžete podobných masajských vesniček navštívit hned několik.

Desetiminutový uvítací tanec, který spočívá v jakémsi pravidelném rytmickém pohupování ze strany na stranu, doplňují vysoké výskoky hlavních účinkujících. Vystoupení je pouze mužskou záležitostí, stejně jako zpěv. Tedy - jde spíš o jednoduché výkřiky hu, ha.. Všechno tady má ovšem svůj řád. Kulturní představení je jakousi pozvánkou k prohlídce vesnice, zároveň poslouží tenhle čas k výběru vstupného. Na přijíždějící autobusy čekají totiž už u dálnice stanovení masajští výběrčí. Ti si pak v průběhu tance přihlížející cizince pěkně v klidu "zkasírují".

Vyzdobeným vstupem se tak do vesnice má šanci dostat pouze ten, kdo zaplatí. Tisíce kilometrů od domova zaváhá jen málokterý Evropan.. Touha nakouknout za historkami opředené pomyslné zdi tohoto primitivně žijícího společenství lidí, je většinou velmi silná. Udělat si obrázek o životě zdejších lidí můžete za 5 euro. Kulantní nabídka?! Zaplatit vás nechají bez problémů i v dolarech anebo domácí měně - tedy v keňských šilincích. Za takový obnos už přeci stojí nahlédnout do zdejších příbytků a nechat se vyfotit či natočit na kameru s nádhernou Masajkou či třeba budoucím náčelníkem...

V Buchume (čti bučúmě), vzdálené necelých 200 kilometrů od pobřeží, žije okolo 600 Masajů. Zvědavé turisty doprovázejí na prohlídce vesnicí nejčastěji děti. Těch je tu prý téměř polovina. Podobně je na tom co do počtu obyvatel i nedaleké Samburu (čti sambúru) - z pěti set obyvatel žije ve vesničce téměř 150 dětí. Oblečeného toho na sobě mnoho nemají. Většinou jen kus obyčejné látky, přepásaný okolo pasu či na uzel zavázaný na jednom z ramen. Modrá barva látky je už od nepaměti určena pro dívky a ženy, červená - s pruhy či kostkami - patří zase mužům. Děti se vůbec neostýchají. "Money, money" a natahování rukou zvládají bravurně. Vytahuji želatinové bonbony a žvýkačky a les drobných rukou houstne. Ovšem jen na chvilku. Když zašustí prázdný sáček, skupinka se jakoby na povel ode mě odvrací a pozorná očka obhlížejí další turisty. Inu, život je tady těžký. Stačí projít vesnicí a dobře se rozhlížet.

Jednoduché příbytky postavené z větví stromů se stěnami vyztuženými většinou uschlým blátem, obklopuje podél celé vesnice ještě vysoký trnitý plot. Je to účinná obrana proti dravé zvěři. Kromě obydlí pro lidi, tady narazíte i na jakési velké dřevěné klece. Do nich se na noc zahání dobytek. Než rodina ulehne ke spánku, zakryje ještě kůží vstupní otvor svého příbytku. To pro jistotu, kdyby se sem náhodou nezatoulal třeba hladový gepard či jiná nebezpečná šelma.

Mužů - bojovníků - přes den mnoho ve vesnici nepotkáte. Starají se o stáda koz a dobytka na pastvě a taky hlídají vesnici. V chýších, anebo před nimi na ně čekají jejich ženy a děti. Muži se žení obvykle po třicítce a podle toho, jak jsou bohatí - tedy jak početné vlastní stádo dobytka - si mohou dopřát i odpovídající počet manželek. Obě pohlaví se tady dožívají vysokého věku. Století stařešinové prý tady nejsou žádnou zvláštností. Je to až s podivem. Primitivní podmínky pro život a absence důkladné hygieny by vypovídaly spíš o opaku. Zajímá mě, co dělá vesnice s vybranými penězi. Od našeho průvodce se dozvídám, že jsou určeny především na nákup léků.

Stejně jako všude jinde na světě, i mezi Masaji objevíte muže a ženy stejných jmen. Náš Honza či Jirka by se v černé Keni dal co do frekvence používání srovnat s masajským: Ole - Tymama (čti ole týmama) či Ole - Kykai (čti ole kykaj). U dívek pak vítězí Ole - šai (čti ole šaj) a Ole - pupa (čti ole púpa).

Během návštěvy si mohou turisté jednoduché chýše prohlédnout i zevnitř. Do jedné z určených nesměle nahlížíme i my. Nízký vstup nás nejdříve donutí pořádně sehnout hlavy, pak zase nějaký čas trvá, než naše oči přivyklou šeru. První co vnímám kdesi na konci černé tmy, je několik párů hbitých bílých bělem očí. Pomaličku, krok po kroku vstupuji dovnitř. Světlo sem proniká jen sporadicky dvěma malými okénky, umístěnými v hodní části stěn. Uniká jimi zároveň kouř z ohniště, které je rozděláno uprostřed domu. Podél stěn jsou vybudovány jakési palandy a na nich polehávají ženy a děti. Konečně rozeznávám i jejich obličeje. Kromě kouře vnímám ovšem ještě nepříjemnou vůni, či spíše zatuchlinu.. Nejvyšší čas vyjít ven a nadýchnout se čerstvého vzduchu!

Další z předváděným atrakcí pro turisty je tradiční rozdělávání ohně. Většina z přihlížejících cizinců si v tu chvíli nejspíš rozpomene na dobrodružství Robinsona Crusoe a jeho věrného Pátka. Téměř idylický obraz panenské Afriky v tu chvíli ruší snad jen digitální hodinky na rukou jednoho z Masajů. Je to až úsměvné. Průvodce nám vysvětluje, že jsou digitálky společně s ozdobami z korálků jakýmsi odznakem bohatství a určitého světáctví jejich nositele. Ach tak - největší zdejší "frajeři" mají tu čest předvádět se před turisty.

Třpytivé korálky na rukou, nohou, krku či v uších, patří k tradičním ozdobám Masajů. O jejich výrobu - stejně jako o stavbu domů, přípravu potravy a péči o děti - se starají šikovné ruce místních žen a slečen. U jednoho z domů sedí opravdu pěkná masajská dívka. Hned na první pohled nás zaujmou její ruce, nohy i krk. Zdobí je totiž až neuvěřitelné množství tradičních šperků a pak také hladce vyholená hlava. Prý na svého ženicha teprve čeká. Správný Masaj kdysi se všemi svými ozdobami dokonce i spal. Dnes už je to prý ale jiné.... Nedovedu si to představit. Moc pohodlné to nejspíš nebude. Napadá mě, že kdyby si to snad chtěl někdo "z našich" vyzkoušet, má jedinečnou šanci. Na konci každé návštěvy si totiž přímo v masajské vesnici můžete zakoupit tolik typických korálkových suvenýrů, kolik jen unesete....

autor: Naďa Kverková
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.