Julínek založil komisi, která připraví reformu

Dalo by se namítnout, že komise se svolávají, když si lidé ve funkcích nevědí rady a když se chtějí vzdát odpovědnosti. Také v případě Julínkova návrhu to může být pravda, existuje však ještě druhá možnost výkladu.

Česko má strnulý a příliš drahý systém zdravotních a sociálních služeb. Pohnout tímto balvanem je nad síly jednoho ministra, nebo snad dokonce premiéra. Je třeba nasadit všechny páky, které by mohly systém nějak reformovat. Jednou z těchto pák, nasazených pod ohromný a neforemný balvan zdravotně-sociálního systému, může být právě Julínkova komise.

Učinit si představu o tom, jak hluboko je v srdcích všech Čechů zažitá představa o všemocném státu, který je schopen zaplatit veškeré sociální a zdravotní výdaje svých občanů, není vůbec snadné. Může to však naznačit příběh, který se odehrál v prosinci 2005.

Tehdy mělo Česko za sebou tři roky sociálnědemokratických pokusů, jak zbrzdit nárůst sociálních výdajů. Byl to sice polovičatý pokus a příliš se při něm ani neškrtalo - ale byl jasným projevem vědomí, že nelze udržet v dobrém stavu veřejné finance, kde zdravotnictví, penze a celý sociální systém tvoří víc než polovinu výdajů a kde tento podíl neustále roste. Tehdy v prosinci 2005 se tedy poslanci lidové strany chystali přednést návrh, který zvyšoval rodičovský příspěvek z 3500 na 7000 měsíčně s platností od ledna 2007. Vládní poslanci to šéfovi KDU Miroslavu Kalouskovi vytýkali a upozorňovali ho, že se tím zvýší výdaje rozpočtu o dvacet miliard. Podle tradovaného vyprávění Kalousek kolegy ujistil, že jde jen o gesto, které vyplývá z programu jeho strany a že ani v nejmenším nepočítá, že návrh projde.

Pak se ovšem hlasovalo a pro lidovecký návrh hlasovali opoziční komunisté a občanští demokraté. Do značné míry jim nešlo o to, aby pomohli rodinám, mimo jiné se snažili i zkomplikovat život vládním sociálním demokratům. Ti nakonec reagovali charakteristicky: hlasování nejdříve zpochybnili a pak se přidali k většině za vyšší rodičovský příspěvek. Hlasováním o rodičovském příspěvku se pustilo stavidlo a sociální příspěvky z roku na rok vyrostly o nepředstavitelných 60 miliard. Odtud pramení všechny současné potíže při sestavování rozpočtu na příští rok. Ministr financí Bohuslav Sobotka razil v posledních letech pravidlo, že je možné přidat peníze, například na pokrytí zdravotnických dluhů, nejdříve je ale třeba začít s reformou. Nakonec se konkrétně na zdravotnictví peníze přidaly, aniž se nutnost reformy vůbec připomněla.

Příběh ukazuje, jak vlivný je názor, že stát může zaplatit všechno, co si občané přejí. Nehledí se přitom ani na to, jaké jsou k dispozici zdroje. Překonat tento rozšířený názor znamená překonat postkomunistickou mentalitu, zvyklou na rétoriku minulého režimu, podle níž je stát skutečně schopen zajistit veškeré sociální potřeby svých občanů. Tento pokus ovšem zkrachoval - ekonomika nebyla dost silná, aby dokázala všechno financovat.

Po listopadu 1989 je hospodářský systém efektivnější, mimo jiné i proto, že připustil nezaměstnanost. Přesto není dost silný, aby platit stále rostoucí sociální výdaje zvláště v období, kdy obyvatelstvo republiky průběžně stárne. Pokud se sociální a zdravotní systémy nezreformují podle vzoru ekonomiky, nakonec zkrachuje státní rozpočet.

Hlavní je vysvětlit problém lidem. Dá se to říct jednou větou: České hospodářství připouští nezaměstnanost a přenáší tím odpovědnost na občana, stejně se proto musí zachovat sociální i zdravotní systém. Co to znamená? Lidé si musí spořit na penzi a nemohou spoléhat jen na státní systém - jinak budou ve stáří chudí. Lidé, kteří nepracují, nemají automaticky nárok na slušné živobytí od státu. Když jdu k lékaři, část nákladů hradím ze své peněženky. Když studuji, musím za to také zaplatit.

Tohle jsou věty, které se žádný politik neodvažuje vyslovit. Má to dobrý důvod - kdyby je řekl nahlas, jeho politické kariéra by skončila. Založit komisi pro zdravotnictví a komisi pro penze tedy může být užitečné. Politici tam zjistí od odborníků skutečný stav věcí a navzájem se utvrdí, že není možné dělat jinou, než reformní politiku. Pak mohou společně přemýšlet, jak vysvětlit občanům, že sice musí podniknout bolestná opatření, že ale jde o zcela nutné kroky, které nakonec prospějí každému. Staneme se konečně běžnou evropskou zemí, která má nejen funkční ekonomiku, ale také má v pořádku státní rozpočet, relativně slušné daně a sociální a zdravotnické systémy, které se neustále nepotýkají s finančními potížemi. Julínkova komise je malým krokem na této cestě, ukazuje ale správný směr a to je na ní cenné zdaleka nejvíc.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

,