Jsou čeští euroskeptici skutečně euroskeptiky, nebo euronihilisty?

Ve skutečnosti jim hlasování o smlouvě poskytlo záminku, aby řekli výrazné ne, byť pět minut po dvanácté, našemu členství v Evropské unii. Ne bylo směrováno především vůči levnému polskému instalatérovi, ne znělo sociálnímu dumpingu, sice bezděčně, přesto produkovanému novými členskými zeměmi, ne bylo namířeno vůči, jak už bylo řečeno, rozšíření Evropské unie a dalšímu zamýšlenému rozšiřování. Ty tam jsou doby nadšení z pádu komunismu a ze zániku železné opony. Dnes pro západní společnosti představujeme, byť verbálně tvrdí pravý opak, chudé, věčně hladové přivandrovalce, představující lhostejno, zda tomu opravdu tak je, nebo není, hlavní příčinu, proč západní společnosti se stále větší úzkostí pozorují jevy donedávna nevídané - rozevírající se sociální nůžky, rostoucí nezaměstnanost, odliv kapitálu do zemí s nižší daňovou kvótou a nižšími náklady na pracovní sílu. Stručně řečeno - žádný důvod k radosti - dokonce ani pro zaryté euroskeptiky. Jediný důvod, který vedl Francouze k většinovému ne, nijak nekoresponduje s argumenty, které naši euroskeptici rovněž uvádějí v neprospěch euroústavy. Ba právě naopak. Otázkou potom je, zda je chyba v textu ústavy či kdesi mimo ni. Není přece možné, aby tatáž věc byla odmítána z tak protichůdných důvodů. Tvrdí-li francouzští odpůrci, že ústava přinese nežádoucí tržní liberalismus, který podemele stávající sociální systém, pak se musíme ptát, proč naši euroskeptici tam, kde jiní vidí přemíru liberalismu, spatřují přemíru dirigismu. Francouzi svým ne řekli zřetelně ne především současné podobě Evropské unie, rizikům, které pro ně znamená členství postkomunistických zemí. Možná ani našim euroskeptikům nejde tak o text ústavy jako, stejně jako Francouzům, o stávající podobu Evropské unie. Namísto politicky a hospodářsky integrujících se evropských demokracií by tu raději viděli zónu volného obchodu - pánubohu poručeno - třeba až po samý Kazachstán. Jí však Evropská unie nikdy nebyla, dokonce ani v době Montánní unie. I tehdy to bylo na prvém místě společenství politické, teprve pak přišlo na řadu uhlí a ocel. Neschválení euroústavy, tedy odmítnutí dalšího prohlubování evropské integrace postihne na prvém místě především členské země, slabší jak politicky, tak i hospodářsky. Je možné samozřejmě vést debatu, zda vypracování a tlak na přijetí euroústavy nebyl zbrklý a zbytečný. Stejně jako se ozývají ne nevýznamné hlasy, že přijetí nových deseti členů byl rovněž krok zbrklý a předčasný, krok, který stávající unie nemusí vůbec vstřebat. Tytéž hlasy totiž tvrdí, že už před deseti lety vyžadovala unie důkladnou reformu. Přijímání nových členů reformu odsunulo. Nyní rozšířena o více jak polovinu původních členů se jeví bezmála jako nereformovatelná. Hospodářsky a civilizačně vyspělé členské země Evropské unie - a mezi ně věru stále ještě zdaleka nepatříme - mají pro takový případ v šuplíku koncept dvourychlostní Evropy. Nepochybně nijak halasně vyhlašovaný. Stačí jen, aby strukturální fondy vysychaly o něco rychleji. Ostatně hospodářský zázrak, který v osmdesátých letech Evropská unie způsobila ve Španělsku, Portugalsku a Irsku, se rozhodně konat už nebude. Pro nás a naše sousedy čím dál častěji místo peněz zbude dobré slovo nebo dobrá rada, často znějící jako knížecí. Pokud si naši euroskeptici myslí, že chvíle jejich triumfu nastala, nic nepochopili. Útěk dopředu je totiž zejména pro nás východiskem. Ne útěk od Evropské unie, ale tlak na její integraci je v dané chvíli v našem bytostném zájmu daleko více než před francouzským referendem. Dokonce tlak ve spolupráci s ostatními novými členy. Důležité je nejen hledisko hospodářské, zejména však hledisko bezpečnostní. Evropská unie zůstává i nadále klubem liberálních demokracií, společenstvím, jehož členy mohou být jen národní státy, jejichž základní rolí je generování demokracie a občanských svobod. Bez Evropské unie, popřípadě zatlačeni na její okraj jako její nechtěná součást, zůstaneme tím, co nám stále hrozí - nekulturní, hospodářsky a společensky zaostalou a nebezpečnou, i ze středoevropského hlediska nevýznamnou zemí. Radost pana Zahradila z nepřijetí euroústavy Francouzi svědčí více o tom, že náš euroskeptik nic nepochopil, možná pochopit ani nechce. Tak se můžeme dokonce ptát: je jeho euroskepse vskutku euroskepsí? Nejde spíš už o euronihilismus?