Jsou autoři, se kterými mám až téměř milostnou chemii, přiznává překladatelka a romanistka Anežka Charvátová

11. únor 2022

„Dobrý překladatel musí hlavně umět česky, mít hodně načteno v české literatuře. A samozřejmě hodně načteno v literatuře, ze které překládá. Pak ale stačí, když tento cizí jazyk ovládá pasivně,“ říká překladatelka a romanistka Anežka Charvátová. „Dřív se nemohlo tak cestovat, a když slyšíte konverzovat naše špičkové překladatele těch největších autorů, ne vždy je to úplně dokonalé.“ 

„Naopak bilingvní lidé, kteří skvěle hovoří, obvykle nemají na překládání patřičnou kompetenci. Je to trošku jiné než tím jazykem mluvit. Pořád ale platí, že překladatel musí být hlavně velký čtenář,“ dodává v pořadu Osobnost Plus.

Překladatel musí být hlavně velký čtenář.
Anežka Charvátová

Podle Charvátové se přeložit dá všechno – něco věrně, doslovně, něco například za použití slovních hříček a parodie.

Čtěte také

„Jakožto předsedkyně Obce překladatelů vyučující translatologii přece nemohu říct, že se něco přeložit nedá. Něco je ale extrémně obtížné, něco si nakladatel ani překladatel asi raději nevyberou, protože by se to mohlo minout účinkem,“ popisuje.

„Nejtěžší bylo překládání Tří truchlivých tygrů od Guilerma Cabrera Infanteho, které je celé založené na parodiích a slovních hříčkách. Ale musím říct, že jsem si to vlastně hrozně užila. Vyřádila jsem se na tom tak, že mě to bavilo více než některé zdánlivě jednodušší věci,“ přídává osobní zkušenost. 

Až milostná chemie

„Samozřejmě mám autory, se kterými mám téměř až milostnou chemii. Na tom mě pak baví, že se překládáním dostanu dovnitř, do struktury jejich myšlení, vlastně do jejich hlavy. A sdílím jejich myšlenky, které se snažím adekvátně formulovat v češtině. To je velmi zábavné, jestli se to tak dá říci,“ popisuje.

Mám autory, se kterými mám téměř až milostnou chemii.
Anežka Charvátová

A protože si těchto autorů váží, si váží i jejich myšlenek a nápadů. „Pak jsou knihy, u kterých mě baví hrát si s jazykem, stejně jako to dělá autor.“ Je ale i literatura, u které překladatelka trpí. „A na tento výsledek jsem pak často pyšná. Jsem ráda, že jsem to utrpení přežila a že se to dostalo do jakžtakž zdárného konce.“

Pokud jde ale o nepříjemné pasáže, tak se snaží udržovat distanc.

Čtěte také

„To, když překládáte ošklivé záležitosti, násilnosti, něco co je na hraně pornografie, je z toho člověku až fyzicky nevolno. Tady je potřeba udržovat si odstup a říkat si: ,Ne, to nejsou moje myšlenky. Já se to jen snažím co nejpřesněji převést tak, aby to působilo úplně stejně v češtině‘,“ přibližuje Charvátová úskalí své práce.

Porno jako takové ale ještě nepřekládala. „Zrovna můj poslední překlad současné mexické autorky, která zachycuje rozpadlou společnost, kde převažuje násilí – a to velmi drsné i velmi sexuální násilí v rodině i mimo rodinu –, tady jsem překládala hodně ošklivé scény.

Musím říci, že jsem čerpala i z různých vtipných slovníků hovorové češtiny – z mého oblíbeného Šmírbuchu jazyka českého, který sestavil Patrik Ouředník. Snažila jsem se to odfiltrovat i tak, že jsem ty ošklivé věci pojmenovávala hovorovými, vtipnými obrazy nebo metaforami.“

Latinskoamerická literatura a fotbal

Anežka Charvátová se zaměřuje na latinskoamerické autory, ale i místní režimy. Tvrdí, že pokud jde například o Argentinu, tak je zapotřebí sledovat fotbal, bez kterého je těžké jihoamerickou kulturu pochopit.

„Zejména v Argentině, ale i v jiných zemích, je známo – z doby nejhorších kolumbijských válek mezi drogovými kartely a občanských válek –, jak byl zastřelen rozhodčí jen za to, že špatně pískl penaltu. Případně se hráčům vyhrožovalo nebo byli zabiti. Já fotbal sleduju jednak kvůli Latinské Americe, ale také mám syna, který fotbal vášnivě hraje.“

Chile je velmi rozvinutá země, která je daleko před námi.
Anežka Charvátová

Latinská Amerika obsahuje ale další rozdíly, které si my v Evropě nedokážeme vůbec představit. Například v Chile teď mají novou vládu, kde převažují ženy.

Čtěte také

„Chile bych označila za velmi rozvinutou zemi, která je daleko před námi – ostatně jako řada dalších latinskoamerických zemí. My máme tendence na ně koukat trošku svrchu, jako že ,ještě lezou někde po stromech‘. Ale Chile bylo vždy docela hodně vepředu s rozvinutým těžebním průmyslem a tak dál. V poslední době je tam například digitalizovaná státní správa takovým způsobem, jaký si tady vůbec neumíme představit.“

„To, co se v Chile odehrálo v posledních letech, od protestů v roce 2019, je obrovsky zajímavý sociální experiment, kterému držím palce. Jde o snahu odstranit obrovské nerovnosti, které jsou zrovna v Chile velmi výrazné. Zůstaly tam jako dědictví Pinochetovy vlády.

Chtějí se pokusit o to, aby zdravotnictví bylo dostupnější, aby školství nebylo obrovsky drahé, stejně jako vše, co je teď v rukou soukromých majitelů, aby částečně přešlo pod stát, anebo aby se na tom podíleli jednotliví lidé,“ popisuje s tím, že ale nejde o nějaké komunistické znárodňování.

Víc si poslechněte v audiozáznamu Osobnosti Plus Lucie Vopálenské.

autoři: Lucie Vopálenská , lup

Související