Josef Vávra-Stařík: Učitel nebo agent, oběť nebo vrah?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Vávra-Stařík

Je to jeden z osudů, s nímž si historikové dodnes nevědí rady. Bývalý učitel působil za války v profašistických organizacích i jako partyzán, po roce 1948 odešel do exilu – ale je podezřelý i ze spolupráce se Státní bezpečností: Josef Vávra, zvaný Stařík.

Možná partyzán, možná zběh

Jediné, na čem se badatelé shodnou, je působení Josefa Vávry do začátku druhé světové války. Rodák (*1902) ze Zlínska po studiích učil na školách na Slovensku a na Moravě. Na počátku okupace Vávra vstoupil do některých fašizujících moravských organizací a také do nechvalně proslulé Vlajky; prý proto, aby o jejich činnosti podával informace odboji. Později byl ale podezírán, že údajné písemné příkazy vedení odboje zfalšoval.

Zároveň stoupal na kariérním žebříčku, stal se krajským osvětovým referentem. Kvůli řadě osobních konfliktů ale z národoveckých organizací nakonec vystoupil a v roce 1943, kdy mu mělo hrozit zatčení Gestapem, uprchl na Slovensko, kde vstoupil do ilegální komunistické strany. Aktivně se účastnil Slovenského národního povstání, po něm ale odešel zpět na Moravu a zimu 1944/1945 přečkal pod falešnou identitou na Zlínsku.

Zatímco po válce dokládal svoji údajně bohatou odbojovou činnost řadou dobrozdání (některá z nich pokládají historikové opět za falza), někteří skuteční partyzáni vzpomínali na události posledního válečného roku jinak. Státní bezpečnost nalezla materiál, ve kterém bylo uvedeno: „Byl ukryt v Malenovicích u Zlína a tam přečkal až do osvobození. Zástupce velitele 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky, kapitán Rudé armády Buďko, se o něm často zmiňoval, že je ukrytý, nic nedělá, a považoval ho za zběha.


Neuvěřitelné životní zvraty Josefa Vávry-Staříka připomíná v dalším pořadu z cyklu Portréty historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Až teprve po osvobození objevil se Stařík-Vávra ve Zlíně v plné výzbroji. Překrucováním a zveličováním skutečností, dokonce nepravdivými zprávami o bojových akcích, si Vávra-Stařík zajišťoval partyzánskou kariéru a vědomě klamal veřejnost, a to dokonce nejvyšší představitele státu a armády.“

Jak to také mohlo být s Masarykem

V květnu 1945 byl Josef Vávra krátce předsedou Revolučního národního výboru ve Zlíně, zřejmě se tak stalo na přání představitelů Rudé armády. V mírových podmínkách kolem sebe soustředil bývalé partyzány a postavil se do čela takzvaného partyzánského svépomocného pracovního kolektivu, který měl finančně vypomáhat bývalým bojovníkům.

V té době už se naplno mluvilo o jeho propojení s nacistickými organizacemi na počátku války. Narůstaly také jeho rozpory se zastřešující organizací bývalých partyzánů v Praze (vedli ji komunisté Rudolf Slánský a Augustin Schramm), které vyvrcholily odstavením Vávry-Staříka ze všech funkcí. V únoru 1948 se ještě pokusil ustavit ve Zlíně podle pražského vzoru „akční výbor Národní fronty“ a zapojit se do komunistického puče, nakonec ale – údajně z obav o život – uprchl v březnu 1948 do Německa.

Rudolf Slánský

Média před lety spekulovala, že Vávra-Stařík mohl být členem údajného „komanda“, které mělo 10. března 1948 vniknout do bytu ministra zahraničních věcí Jana Masaryka a mít blíže nespecifikovaný podíl na jeho smrti. Někteří historikové považují tuto verzi spíše za nevěrohodnou.

Do exilu dobrovolně – nebo na příkaz Státní bezpečnosti?

V exilu začal Vávra budovat rozsáhlou organizaci Světlana, která vysílala do republiky lidi s letáky, vysílačkami a penězi na odboj. Když byl v květnu 1948 zastřelen vedoucí oddělení pro otázky partyzánského hnutí na ÚV KSČ Augustin Schramm, byl z vraždy obviněn a v nepřítomnosti k trestu smrti odsouzen i Vávra.

Ten byl tou dobou v Paříži, kde se pro své levicové názory dostával do podezření, že je agentem Státní bezpečnosti. Ostatně – některé písemné dokumenty historikové dnes interpretují tak, že Vávra v březnu 1948 do exilu neutíkal, ale byl tam Státní bezpečností vyslán s cílem rozbíjet československý exil.

Marie Vávrová

Také jeho odbojová organizace Světlana byla prolezlá skutečnými agenty StB a někteří odborníci se přiklánějí k názoru, že Státní bezpečnost část sítě i ovládala a její činnost uměle provokovala. Svědčí o tom rozsáhlé zatýkání a následné tvrdé tresty. Další část Světlany fungovala později zcela nezávisle na Vávrově vedení. Vávra měl být nakonec vylákán Státní bezpečností do Vídně a v říjnu 1949 unesen do Prahy – podle jiné verze uvažoval o návratu do Prahy už delší dobu a jednal dokonce s naším velvyslanectvím v Paříži o podmínkách.

V Praze byl podle všeho brutálně mučen, ale nepřiznal se ani ke spolupráci s gestapem, ani k vraždě majora Schramma. Státní bezpečnost jej využívala jako svědka při několika monstrprocesech a nakonec byl v srpnu 1953 popraven, přestože sami pracovníci Státní bezpečnosti vykonání rozsudku nedoporučovali.