Josef Mlejnek jr. Šestihodinovka nenávisti

Po porážkách 1:2 s Brazílií, 0:7 s Portugalskem a 0:3 s Pobřežím slonoviny se vrátili domů s ostudou. Média v době mistrovství spekulovala, že fotbalisté možná skončí v pracovním táboře, koncem července však přinesla zprávu, že trest prý byl přeci jen mírnější – místo gulagu „pouhé“ veřejné zostuzení.

Jak takový severokorejský pranýř vypadá? Podle rozhlasové stanice Radio Free Asia stáli fotbalisté šest hodin před čtyřmi stovkami předních politických funkcionářů, sportovců a studentů, kteří se střídali v kritizování hráčů. Akci v Lidovém paláci kultury v Pchjongjangu doprovázel komentář státní televize, jenž upozorňoval na chyby každého hráče.

Na konci musel každý z fotbalistů zkritizovat trenéra Kim Čong-huna. Třiapadesátiletý kouč měl být údajně za trest vyloučen ze strany a poslán pracovat na stavbu, poněvadž „zradil důvěru Kim Jong-una“, nejmladšího syna a nástupce vůdce Kim Čong-ila.

Kdo zná poměry v totalitních režimech asi tuší, že trampoty fotbalistů „šestihodinovkou nenávisti“ patrně neskončí, že se s nimi tento „škraloup“ potáhne celý život a možná některé z nich časem dovleče i za ostnatý drát koncentračního tábora. Politické okolnosti vystoupení severokorejské reprezentace na mistrovství světa se však nevyčerpávají zmíněným rituálním běsněním. Stojí za to si je připomenout.

Postup fotbalistů na závěrečný turnaj režimní propaganda náležitě využila, a neopominula mohutně zdůraznit, že se strategie a taktika týmu rodily za přispění špiček režimu, zejména „drahého vůdce“ Kim Čong-ila. Toho severokorejská propaganda líčí vlastně jako takového Járu Cimrmana, avšak smrtelně vážně.

Drahý vůdce Kim Čong-il zvládá prostě všechno: je například geniálním architektem, vynálezcem, módním návrhářem, filmovým režisérem a samozřejmě i sportovcem. Postup fotbalistů na šampionát do Jižní Afriky tak byl především dílem vůdcova génia a pokrokovosti systému, v němž má více než dvacet milionů Severokorejců to štěstí žít.

Los však za prvního soupeře týmu určil favorita z největších: Brazílii. Režim si ale, v očekávání porážky, dovedl poradit – zápas se v televizi vysílal se sedmnáctihodinovým zpožděním. Brazilské hvězdy toho letos moc nepředvedly a jak to tak u hvězdných týmů bývá, dostávaly se do tempa velmi ztěžka. Díky tomu Brazílie vyhrála jen o gól, což mohli v Pchjongjangu prezentovat skoro jako vítězství.

Úspěch s favoritem severokorejské vedení namlsal, a proto se před zápasem s Portugalskem dopustilo osudové chyby, když – zcela netradičně – povolilo rovnou přímý přenos! Užaslí diváci tak mohli na vlastní oči sledovat ostudný sedmigólový příděl.

V ten moment se legitimita režimu začala drolit, neboť jeho propagandou opěvovaná pokrokovost a neporazitelnost i genialita vládnoucí dynastie se v konfrontaci s kapitalistickou cizinou rozplynuly jak pára nad hrncem.

Kdo by se však v totalitní Koreji odvážil říci, že císař je nahý?! Systém proto fotbalovou porážku s někdejší koloniální mocností ustál, avšak otřesenou legitimitu musí nyní upevnit. Je-li režim nejpokrokovější a vůdce neomylný, pak za neúspěchy logicky může nějaký škůdce.

Domácí zrádce, který se nechá zviklat nepřátelskou propagandou, svody nepřátelských agentů či prostě není dostatečně pevný a uvědomělý, a tak „zradí důvěru“. Na pracovišti, na bojišti, na jihoafrickém trávníku za hukotu vuvuzel. Zrada důvěry se pochopitelně nepromíjí – musí následovat rázné odsouzení a tvrdý trest.

Možná si můžeme oddychnout, že československá padesátá léta jsou už dávno pryč. Avšak k čemu měla léta normalizace blíže – k demokratickému světu, nebo k severokorejským šestihodinovkám nenávisti?

Autor je politolog