Josef Mlejnek jr.: Fantastická linka Praha - Tomio

1. listopad 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02994263.jpeg

Bouřlivé dění v sociální demokracii a vůbec otázka sestavení příští vlády odsunuly trochu do pozadí Tomia Okamuru a jeho formaci, jíž se podařilo proniknout do parlamentu. Okamura je všeobecně označován za populistu, což je jistě pravda, neboť zjednodušuje popis problémů a navrhuje navenek jednoduchá, leč ve skutečnosti velmi problematická řešení.

Pěkně je to vidět na jeho ohánění se Švýcarskem. Okamura ho líčí jako ráj přímé demokracie, a přímo i nepřímo publiku podsouvá názor, že Švýcarsko je na tom tak dobře, poněvadž tam mají přímou demokracii a vše řeší referendy. Švýcarsko je nesporně skvělá značka, mnohem lepší než Coca cola nebo Japonsko. Nejen průměrnému Čechovi, ale každému člověku na světě asociuje blahobyt, solidnost a krásnou alpskou přírodu. Čili něco jako ráj.

Dosáhlo Švýcarsko svého bohatství díky přímé demokracii, nebo tam, jako skoro v jediné zemi na světě, přímá demokracie funguje, poněvadž je Švýcarsko bohaté? Takto formulovaná otázka představuje docela závažný politologický problém – politologové si ji kladou nejen ohledně Švýcarska, ale vůbec ohledně vztahu jakéhokoliv politického a ekonomického systému. V krátkém komentáři není na její rozbor místo, jen podotknu, že bych se ve švýcarském případě přikláněl k tezi o primátu ekonomiky, tedy že tam přímá demokracie funguje z toho důvodu, že Švýcaři jsou bohatý a relativně vzdělaný národ, který hned nerozpálí do běla například poplatek u lékaře.

I když, ani to Švýcarsko není dobré idealizovat. Při posledních parlamentních volbách v roce 2011 zde volební účast dosáhla pouhých 48,5 procenta a ve volbách zvítězila krajně pravicová Švýcarská lidová strana se skoro 27 procenty hlasů. (V roce 2007 měla dokonce téměř 30 procent.) O tom však Okamura mlčí, neboť tento obrázek se mu nehodí do jeho zájezdového katalogu. Byť asi tajně sní o tom, že jednou, třeba už při příštích českých volbách, by podobně mohl dopadnout jeho Úsvit. Samuraj laciného marketingu ví jak na to – stačí vytvářet ty správné asociace a vyvolávat u voličů žádoucí pavlovovské reflexy.

Populistům však zpravidla hodně, byť nechtíc, pomáhají demokraté, svými chybami, opomenutími, korupcí či neschopností. Nejinak tomu je i u nás v případě vzestupu Tomia Okamury, a to zcela konkrétně i v otázce referenda. Referendová přímá demokracie, kdy je lidové hlasování hlavním a častým nástrojem rozhodování, by ve svých potenciálních důsledcích byla hodně nebezpečná a sotva by u nás něco zlepšila. Ale referendum jakožto výjimečný prostředek rozhodování, třeba o přijetí eura, lze nesporně, byť nikoliv bez výhrad, akceptovat. Ústavy většiny demokratických zemí proto vyvolání referenda umožňují, i když zároveň pro tento proces stanoví řadu podmínek a omezení. Nikoliv však u nás – u nás se musí kvůli každému případnému referendu schvalovat speciální ústavní zákon na jedno použití právě pro ono konkrétní referendum.

Kdybychom měli možnost vypsání referenda vkomponovánu v ústavě podobně jako ostatní země, foukal by do plachet Okamurova Úsvitu přeci jen o něco slabší vítr.

Spustit audio