Josef Mlejnek jr.: Bandera a scholastika

29. září 2010

Na podzim 1947 vrcholil na československém území zvláštní hon: na zbytky Ukrajinské povstalecké armády, které se pokoušely probít do Rakouska, do amerického zajetí. Hon to byl z větší části úspěšný, byť člověka i po letech překvapí, jaké manévry, do nichž se kromě jednotek armády zapojil i Sbor národní bezpečnosti, těch pár desítek, v součtu maximálně pár stovek, příslušníků ukrajinských partyzánských oddílů vyvolalo. Zvláště když dávali jasně najevo, že chtějí přes naše území jenom projít.

Již před únorovým převratem se boj s takzvanými banderovci stal předmětem a nástrojem komunistické propagandy. V roce 1951 byl natočen film Akce B, o němž časopis Filmový přehled počátkem roku 1952 napsal: „Po válce chtěli západní imperialisté dostat banderovské tlupy, složené z bývalých esesáků, do západního Německa, aby tam spolu s ostatními válečnými zločinci sloužili jako jádro budoucí fašistické armády, určené k přepadení Sovětského svazu a lidově demokratických států.“

To jsou samozřejmě nesmyly. Avšak Stepan Bandera a ukrajinské nacionalistické hnutí představují fenomén mírně řečeno problematický, či, jak se též nyní říká, kontroverzní.

Organizace ukrajinských nacionalistů vznikla v roce 1929 a mohli bychom ji přirovnat k obdobným formacím nacionalistů irských či baskických, zejména kvůli teroristickým metodám boje. Zpočátku vedla válku proti polskému státu, neboť ten zahrnul i území s ukrajinským osídlením. Za podíl na zavraždění polského ministra vnitra Bronisława Pierackého byl Stepan Bandera v roce 1936 odsouzen k trestu smrti, posléze změněnému na doživotí.

Po útoku Německa na Sovětský svaz se ukrajinští nacionalisté přidali k nacistům: doufali, že si tak vyslouží svůj vlastní stát pod německou kuratelou. Ke komunismu sympatie neměli, už jen kvůli hladomoru, který nechal Stalin na Ukrajině ve třicátých letech uměle vyvolat a jemuž podlehlo několik milionů lidí. A proti Židům je poháněl mnohdy až zuřivý antisemitismus, jenž však byl, bohužel, v oblasti střední a východní Evropy rozšířený jako nějaká epidemie cholery.

Nacisté však nehodlali tolerovat ani loutkový ukrajinský stát, pro ně patřilo veškeré východoevropské obyvatelstvo mezi podlidi, určené k vyhlazení. Stepana Banderu proto zatkli a poslali do koncentráku, jeho dva bratři zahynuli v Osvětimi. Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), jež se zrodila z nacionalistického hnutí, poté vedla šílený a krvavý boj proti všem. Proti Němcům, proti Rudé armádě a sovětským partyzánům, proti Polákům, reprezentovaným Zemskou armádou, která, mimochodem, nepředstavovala jen protinacistický, ale rovněž protisovětský odboj.

A UPA vedla válku též proti civilnímu obyvatelstvu, židovskému, polskému a vlastně i ukrajinskému, pokud ji odmítlo jednoznačně podporovat. Bilance tohoto, často vzájemného, vraždění je strašlivá: jen Poláků zahynulo rukama příslušníků UPA přes sto tisíc. Některé jednotky UPA dokázaly operovat ještě několik let po válce, spoléhajíce na brzké vypuknutí třetího světového konfliktu. Jejich členové vystupovali jako bojovníci s komunismem.

Stepana Banderu zavraždil v říjnu 1959 v Mnichově sovětský agent. Na západní Ukrajině mu nyní stavějí pomníky, na východní ho považují za fašistu. Když ho odstupující ukrajinský prezident Viktor Jučšenko letos v lednu vyznamenal titulem „Hrdina Ukrajiny“, vyvolal odmítavou reakci nejen Moskvy či východní části své země, ale i svého dosavadního spojence, polského prezidenta Lecha Kaczyńského.

A co my? Nejsme vlastně šťastná země? S těmi našimi pseudoscholastickými polemikami na téma subtilních rozdílů mezi odbojem a odporem proti komunistickému režimu?

Autor je politolog

Spustit audio

Více z pořadu