Josef Mlejnek: Člověk stroj

7. září 2010

Člověk – stroj je titul spisu francouzského lékaře a materialistického filosofa Juliena Offraye de La Mettrieho. Člověk je podle něj bytostí zcela materiální, není v něm nic duchovního, celou skutečnost lze popsat a vysvětlit mechanicky, dle fyzikálních zákonů.

Nevím, zda měl La Mettrie v osmnáctém století takovou fantazii, aby si dokázal představit moderní pásovou výrobu, při níž lidé dělají zpravidla jen neohrabané „přidavače“ sofistikovaným strojům. Ve srovnání se stroji je člověk opravdu nedokonalý a zaostalý. Nevydrží jejich tempo, a pokud ano, tak jen po krátký čas. Nestačí ho občas promazat olejem, naopak, dožaduje se jídla, pití, volného času, rodinného života. A některé biologické stroje (tedy lidé) mají dokonce tu drzost organizovat se do skupin, s nimiž výrobní plány rozhodně nepočítají, a zastávat se těch, jimž se údajně křivdí. Zpravidla různých flákačů a jiných potížistů.

Na titul La Mettrieho spisu jsem si vzpomněl po přečtení článku a shlédnutí videa, jež se nyní objevilo na internetu. Jsou na něm čínští dělníci skládající v nějaké továrně hrací karty do balíčků. Čínský „balič karet“ složí jednu krabičku za pět vteřin. V Evropě by se takto mohl živit ve varieté, kde by si půl hodinkou podobných triků vydělal na slušné živobytí. Avšak čínští dělníci vykonávají tuto šílenou práci rozhodně déle než po u nás běžnou „osmičku“. „Práce v čínských továrnách,“ jak uvádí agenturní zpráva, totiž „není žádný med – žádné výplatní pásky, minimální plat, žádná zdravotní péče, úmorná dřina nejméně 12 hodin denně a špatné pracovní prostředí. I tak ale nemají milióny lidí jinou volbu a v zájmu přežití své rodiny tam pracují.“

Jejich plat se prý pohybuje v přepočtu ve stovkách korun měsíčně. Čínská pracovní síla je natolik levná, že se továrnám nevyplatí místo ní využívat stroje. Tak s takovýmhle vítězstvím člověka nad strojem Henry Ford asi nepočítal. Natož Le Mettrie.

Čínská současnost je však zároveň děsivým pohledem do naší minulosti. Do počátků a rozpuku průmyslové revoluce, kdy se pracovní podmínky v evropských továrnách příliš nelišily od těch dnešních čínských. Teprve poté, co se dělníci sdružili do odborových organizací a vydobyli si jistá práva, která dnes považujeme za samozřejmá podobně jako fakt, že voda je mokrá, se pracovní podmínky začaly zlepšovat. Byl to boj úmorný, tvrdý a často krvavý. Komunistický režim tuto tradici zneužil, zcela zprofanoval a normálnímu člověku znechutil. A česká sociální demokracie Miloše Zemana, Stanislava Grosse či Jiřího Paroubka pak k její rehabilitaci příliš nepřispěla.

Aniž by to nebozí čínští „baliči karet“ tušili, usvědčují ze lži ústřední tezi zdejší ekonomické transformace o potřebě „trhu bez přívlastků“, doplněnou bláhovou nadějí, že trh sám vytváří normy. To ano, ponechán sám sobě, vytvoří trh normy, jejichž aplikace nutně povede k vyhubení člověka jako přírodního druhu. Neboť člověk nikdy nedokáže být tak výkonný, neúnavný a neopotřebitelný jako stroj – snad s výjimkou nikoliv balení, ale hraní karet. A pokud by se snad dnešní manažeři chtěli chlácholit nadějí, že bez jejich sexymozků se masová výroba neobejde, ať se večer podívají na nějaké dvd s filmem o umělých bytostech vybavených umělou inteligencí. V takovém filmu přežívá jen mimořádně nadaný jedinec, a to ještě výhradně díky blahovůli hollywoodských scénáristů.

Ano, jde jenom o „science fiction“. A jeden ze zakladatelů žánru, Jules Verne, je dnes většinou beznadějně zastaralý. Kdy ale beznadějně zastarají dnešní „vědeckofantastické příběhy“? To dnes nemůžeme vědět. Je však zřejmé, že pojem „asijská konkurence“ má celý vějíř významů, zpravidla děsivých, a že se před nimi nepůjde schovat za ohrádku celních bariér či jiných klasických státních zásahů.

Autor je politolog

Spustit audio

Více z pořadu