Josef Mlejnek: Buldozer strachu

31. květen 2010

Nebyly to příjemné záběry snad ani pro zavilé odpůrce Jiřího Paroubka, když doslova opařený šéf sociálních demokratů v sobotu odpoledne na jakési tiskovce v Ústí nad Labem analyzoval volební výsledek. Evidentně, navzdory formálnímu vítězství, utržil životní knockout. Boxeři to mají lehčí – mohou prostě zůstat ležet v ringu s rozpláclým nosem, nic jiného se od nich v takovém okamžiku neočekává. Poražení předsedové politických stran musejí ještě hovořit před novináři, tvářit se, že jsou nad věcí a analyticky obracet porážku ve vítězství či alespoň, tak jako kdysi Václav Klaus, v nevýhru.

Vzpomněl jsem si v té chvíli na film Pád Třetí říše, na onu dusivou atmosféru neodvratného konce, o němž už všichni vědí, ale který si v té či oné míře stále odmítají plně připustit. Nejvíce si ho odmítal připustit samotný Adolf Hitler, jenž skoro do poslední chvíle pronášel silácké výroky, udílel rozkazy k přesunům desítek divizí, jež ale existovaly už pouze na papíře, rozdával metály a vyznamenání a skrýval klepající se ruku. Tu třesoucí se ruku skrýval jeden z nejmocnějších a nejstrašlivějších diktátorů lidských dějin hlavně sám před sebou.

Ne, samozřejmě nenaznačuju, že Jiří Paroubek se podobal Hitlerovi. Sám jsem v uplynulých letech často chladil vášně těch, kteří ho líčili jako kryptofašistu či kryptokomunistu, jako vážné ohrožení demokracie, jako někoho, jehož vítězství ve volbách by mohlo znamenat důvod k emigraci. Neblázněte, říkal jsem, je sice panovačný, mocichtivý a zarputilý jako buldok, není však neomylný a dělá chyby. Dá se porazit. Nakonec se Jiří Paroubek porazil sám, vlastními chybami. Ale lhal bych, kdybych teď tvrdil, že jsem to letos očekával. Nikoliv, letos jsem očekával spíš opak.

Na pády mocných každopádně nebývá pěkný pohled, bez ohledu na to, zda jsme jim fandili, či si přáli jejich porážku. A ten, kdo hned neodvrátí tvář a zadívá se déle, si uvědomí zajímavou věc. Totiž do jaké míry je moc založena na strachu. A to nikoliv na strachu ovládaných, ale na strachu samotných vládců. Na strachu z vlastního neúspěchu, strachu z toho, jak se smečka vlčáků, dosud poslouchajících páníčka na povel, najednou promění ve smečku vlků, sápajících se páníčkovi po krku. Na strachu z oné chvíle, kdy už pána nikdo neposlouchá, kdy se ti, kteří se před panovníkem léta úlisně plazili, nyní padlému králi smějí drze do očí či si dokonce občasným kopancem vybírají daň za předchozí (sebe)ponižování. Na strachu z prázdnoty, jež se po ztrátě moci před každým otevírá a která ho začíná pohlcovat, i kdyby žil ještě sto let.

Ztráta moci může být jako malá smrt, zvlášť pro toho, kdo nemá jinou životní náplň, tedy zejména pro člověka, o němž se říká, že žil jen pro politiku. A proto se ji každý politik snaží oddálit seč to jen jde.

Jiří Paroubek se této chvíle bál zdá se až příliš. Právě skrytý strach z neúspěchu ovlivňoval jeho jednání, povahu, slovník, identitu. Spojoval se navíc s Paroubkovou zarputilostí a pracovitostí, a hnal pak oranžový buldozer značky JP neustále kupředu, bez oddechu, bez zastavení.

Jenže člověk není stroj. Jiří Paroubek prohrál, neboť mu nakonec odběhla část voličů k Miloši Zemanovi, k Janě Bobošíkové a k Radku Johnovi. Neměl už sílu vystupňovat skoro rok trvající kampaň a udržet své voliče na uzdě. Neměl už sílu, ale uštval se sám. Uštval ho jeho vlastní strach.

Autor je politolog

Spustit audio

Více z pořadu