Josef Mlejnek: Babiš jako Nečas?

Většinový systém by totiž usnadnil vznik jednobarevné vlády, a po volbách by tak odpadlo zdlouhavé vyjednávání o vládní koalici, které už Andreji Babišovi asi začíná lézt na nervy. Není to sice zdaleka poprvé, co se pro většinový systém vyslovil, ale vývoj povolebních jednání ho k těmto návrhům patrně intenzivně motivuje.

Není divu, musel například čtrnáct dní čekat, až si vítěz voleb ujasní, kdo vlastně v Lidovém domě bude poroučet. Ale v politice jsou i horší věci, než boj dvou frakcí u koaličního partnera, na to si Andrej Babiš bude muset zvyknout. V politice se totiž často „maká“ jinak než u něj v Agrofertu.

Debata o změně volebního systému (či o nějaké úpravě stávajícího poměrného systému) byla zcela legitimní v dobách, kdy z voleb vycházely přinejlepším jen velmi těsné většiny. Ale volby v roce 2010 přinesly dosud rekordní většinovou koalici čítající původně 118 hlasů, nyní se vyjednává o sestavě, kterou by mělo potenciálně podporovat 111 poslanců. V obou případech jde o koalice, jež nerozdělují nějaké nepřekonatelné programové spory. Čili, volební systém v zásadě funguje, sám o sobě nevyvolává žádné větší deformace.

Často se lze setkat s názorem, že za problémy předchozí vládní sestavy mohly hlavně nečitelné a nestabilní Věci veřejné. Jistě k nim hodně přispěly, avšak svalovat vinu pouze na ně by bylo hodně nepřesné. Většinový systém by „vévéčka“ do sněmovny asi nepustil, nyní však tento způsob výběru poslanců preferuje hnutí ANO, podobně nečitelné, leč z hlediska volební podpory dvakrát silnější. A s reálnou nadějí, že by mu většinový systém mohl k jednobarevné majoritě napomoci. Což by samo o sobě mělo vyvolávat spíše vážné obavy, nikoliv vstřícné pozitivní očekávání.

Nečasova koalice navíc „dojela“ nikoliv na Věci veřejné, ale především na nečitelnou politiku, často směřující vyloženě proti zájmům vlastní voličské základny – nejlépe je to patrné na přístupu k daním. Paradoxně právě Petr Nečas s Miroslavem Kalouskem vládli stylem, jakým asi panuje Andrej Babiš ve svých firmách. Pomocí parlamentní většiny prostě vždy „proválcovali“, co je zrovna napadlo nebo k čemu je různé lobbyistické skupiny dotlačily. Zpětná vazba k voličům, ba ani prosté vysvětlení vládních kroků se zpravidla nekonaly. Způsob, jakým Nečasova vláda před veřejností obhajovala církevní restituce, by měl vstoupit do učebnic – jako odstrašující příklad.

Zastupitelská demokracie znamená vládu na základě vůle ovládaných. K dennímu chlebu demokratického politika by tedy měla patřit komunikace s občany i perné vyjednávání, slaďování často rozporných zájmů, nalézání kompromisů a jejich obhajování před voliči. Jestli to Andreje Babiše nebaví, měl by se rychle vrátit do Agrofertu, tam si může rozkazovat dle libosti, neboť vnitropodniková demokracie se u nás zatím neprosadila. Smutné však je, že část voličů by se asi ráda nechala komandovat i ve veřejném životě – podobně, jak je na to zvyklá od šéfa v práci.