Josef Kašpar: Rok 2013 v Itálii

Pokud se týká voleb, to odpovídá pravdě, jenže právě patová situace po nich přivodila změnu, na kterou se dlouho zoufale čekalo: Itálie už není gerontokracie. Je sice pravda, prezidentem zůstává 88letý Giorgio Napolitano, ale premiérem je 47letý Enrico Letta. Především ale novým tajemníkem Demokratické strany je 39letý starosta Florencie Matteo Renzi, novou stranu pravého středu vede ministr vnitra Angelino Alfano, kterému je 41 let a opoziční Ligu severu zastupuje 40letý Matteo Salvini.

Bez ohledu na rozdílné politické názory to jsou lidé, kteří se dívají do budoucnosti a nejsou ovlivněni nostalgií po tom, co se už stejně nikdy nevrátí. Celá řada osobností, které charakterizovaly italskou politiku během posledních dvaceti let buď propadla při volbách, anebo byla přinucena odejít do ústraní. 77letý Berlusconi sice formálně vede svou znovuzrozenou Forza Italia, ale ve skutečnosti její politiku řídí noví lidé. A mezi novinky roku je možné přiřadit i to, že osobní osudy magnáta už v Itálii málokoho vzrušují – ani stoupence ani zavilé nepřátele.

Poslední statistické údaje říkají, že i Itálie velmi pomalu vychází z velké hospodářské krize. Jak ale prohlásil předseda Svazu průmyslníků Maurizio Squinzi, Itálie dnes vypadá jako po prohrané válce – oproti roku 2007 je její hrubý domácí produkt o téměř 10% menší, nezaměstnanost mladých dosahuje neuvěřitelných 40%. Během těchto let přišly o práci více než 3 milióny lidí.

Italská společnost je i bez ohledu na různé změny založena na rodinné solidaritě a ekonomika se opírá o malé, často opět rodinné podniky. Právě tato okolnost přispěla k tomu, že hluboká krize prozatím nevedla k tvrdým sociálním nepokojům, jak k tomu došlo například v Řecku či Španělsku. Neklidné podzimní měsíce ale ukázaly, že mnoha rodinám dochází nejen dech, ale i trpělivost. Majitelé kamionů měli v úmyslu zablokovat italské silnice během posledních deseti dní před Vánoci. Nakonec od úmyslu upustili. A je příznačné, že od blokády upustili, protože jak sami řekli „na našem protestu si chtěli ohřát svou polívčičku politikové, právě ti, kteří nás do této situace dostali“.

Itálie tedy prožívá období, při němž se naděje na zlepšení téměř každodenně střídají s pocity nejistoty a obav ze zítřka. Asi proto neudiví další novinka na Apeninském poloostrově. V zemi, kde evropská integrace byla patrně nejpopulárnější v celé Evropě, dvě strany tj. Liga Severu a hnutí „5 hvězdiček“ otevřeně žádají, aby Itálie vystoupila z jednotné evropské měny a Berlusconi také občas řekne, že by to možná nebylo špatné. Noví politikové se snaží vysvětlit, že za obrovský státní dluh či za nerealizované reformy nemůže ani Brusel ani kancléřka Merkelová, ale jejich italští předchůdci. A dodávají, že návrat ke slabé italské liře by byla pro zemi katastrofa, bez ohledu na problémy na celém kontinentě. Ale v zemi, kde demagogie měla vždy dosti úrodnou půdu, je jejich úkol nesnadný. Pocit, že severní i střední Evropu vůbec nezajímá každodenní drama uprchlíků bloudících na nestabilních plavidlech ze severoafrických břehů na jihoitalské ostrovy, jen těmto pocitům nahrává.

Itálie se tedy po roce 2013 nachází na rozcestí – mohla by definitivně vyjít z krize a zahájit období reforem. Stejně jí ale hrozí úspěch demagogů, kteří unavenému obyvatelstvu nabízejí snadné, ale velmi nebezpečné recepty.