Josef Kašpar: Pohřeb legendy italské politiky, bývalého premiéra Giulia Andreottiho

Andreotti byl až do De Gasperiho smrti v roce 1953 jeho nejužším spolupracovníkem. Andreotti byl předsedou organizačního výboru úspěšných letních olympijských her v Římě v roce 1960. Ale hlavní roli sehrál až v druhé polovině sedmdesátých let, v zemi otřásané hospodářskou krizí a levicovým I pravicovým terorismem. V této situaci se projevila jeho velká schopnost dosáhnout přijatelný kompromis s hlavním protivníkem – italskou komunistickou stranou. Přesto, že podobná dohoda se přirozeně ve Washingtonu, Londýně či Bonnu příliš nelíbila. Ale jako záruka platila jeho věrnost NATO a velký vliv ve Vatikánu. Obratně lavíroval i v obtížné situaci ve Středomoří a dokázal mít dobré styky jak s Izraelem tak s Palestinci. Jeho protivníci tvrdí, že zavíral oči nad některými palestinskými základnami v Itálii, výměnou za to, že své akce prováděli někde jinde, jen ne v Itálii. Na kritiku, že má dobré vztahy i ke Kadháfímu odpověděl “my si své sousedy nemůžeme vybírat”. Proto byl velmi respektovaným representantem Itálie na mezinárodní scéně.

Doma jeho role byla spornější. Na jedné straně mu všichni uznávali schopnost vybudovat si pevnou voličskou základnu, hlavně v jižní části kraje Lazio, na jih od Říma, která s jeho pomocí vyšla ze staleté chudoby. Na druhé straně mu vyčítali to, co on nazýval pragmatismus a co jiní označovali za cynismus. Tento jeho pragmatismus ho pak přivedl do velmi obtížné situace počátkem 90. let, kdy byl obviněn z kontaktů s mafií. Zčásti byl zproštěn obvinění, zčásti byla věc promlčena. Všeobecné přesvědčení je, že on s mafií neměl nikdy kontakty, ale že mu asi bylo lhostejné, pokud představitelé jeho stranické frakce v křesťanské demokracii získavali hlasy i tam, kde to legalitou příliš nezavánělo. I jeho nepřátelé nakonec uznali, že na rozdíl od bývalého premiéra Bettina Craxiho, který před rozsudkem uprchl do Tuniska, Andreotti zůstal a docházel pravidelně na přelíčení palermského soudu.

Po Andreottim zůstávají i některé nesmrtelné bonmoty, z nichž uvádím například: “V Itálii máme dva typy bláznů, ty kteří se považují za Napoleona, a ty, kteří chtějí reformovat státní železnice”. Anebo: “Je pěkné mít pravdu, ale důležitější je mít někoho, kdo ti to uzná”. Italský novinář Indro Montanelli, který ho sice nemiloval, ale vážil si ho o něm jednou napsal: Normální věřící jde do kostela, aby komunikoval s Bohem, Andreotti, aby si promluvil s knězem”.