Josef Brož: Maurice Duverger, papež politické teorie (i praxe)

23. prosinec 2014

Elegantní, zvídavý a neortodoxní. Tak si pamatuji francouzského profesora Maurice Duvergera, když přijel do Prahy koncem 90. let.

Klasik politických věd, sociolog, jemuž celé generace studentů vděčí hned za několik konceptů, jež s oblibou používají i mnozí publicisté, aniž by často věděli, kdo byl jejich autorem. Maurice Duverger zemřel minulý týden z úterý 16. na středu 17. prosince ve věku 97 let.

Zakladatelská osobnost, jež vždy budila dostatek vášně, neboť se nikdy nenechala snadno zařadit do předem srozumitelné škatulky. Jeho osobní politické angažmá od počátků, kdy se politice rozhodl věnovat, jsou plné paradoxů; oproti tomu jeho invence v politické teorii bývají snadno zapamatovatelné, někdy se o nich mluví jako o Duvergerových zákonech.

Stál doslova u základů evropských politických věd, Francie mu vděčí za několik ústavů této orientace. Jeho kniha „Les Partis politiques“ (Politické strany), vydaná roku 1951, byla celkem reeditována devětkrát a přeložena do devíti jazyků. Jeho další knihy do více než dvaceti.

Čtěte také

Začínal jako stoupenec pravicového populismu ve 30. letech, aby své politické angažmá uzavřel na přelomu 80. a 90. let jako nezávislý poslanec evropského parlamentu za Italskou komunistickou stranu (PCI). Když jsem se ho na tyto paradoxy ptal, pokrčil rameny a lišácky se usmál. „Politika člověka vtáhne, a dělá si s ním někdy, co si sama zamane“ řekl mi potutelně.

Své angažmá popsal ve svých pamětech „L’Autre côté des choses“ (Jiná strana věcí, Albin Michel, 1977): „Bylo mi něco kolem dvaceti let,“ napsal, „a byl jsem nereálně idealistický.“ Jako mladík se nejprve nadchl pro Philippa Henriota - v Republikánském lidovém svazu (UPR) -, jenž se stal později ministrem propagandy režimu Vichy.

Noviny

Podobně i jeho obdiv pro Jacquese Doriota, jenž způsobil jeho vstup do Francouzské lidové strany (PPF), proslulého populismem, antiparlamentarismem i dobovým antisemitismem, vycházel spíše z rétorických, než vskutku ideologických postulátů.

Koncem 30. let se ale od politiky odvrátil a věnoval se kariéře. Působil jako profesor práva v Poitiers a Bordeaux, kde po válce založil Institut politických věd. Koncem 60. let stál u založení oddělení politických věd na Sorbonně.

Pravidelně přispíval do evropských novin (Le Monde, Corriere della Sera, la Repubblica nebo El País), kde přišel ke své přezdívce „profesor“, nebo „papež“. Podobně jako Giovanni Sartori, jiný klasik politických věd, novinami nepohrdal; dokázal jich využít ke stylisticky vybroušeným textů – mnohdy se silným polemickým nábojem.

A jakými zákony se Duverger zapsal do politické teorie? Věnoval se především politickým stranám a politických systémům – jejich vzniku (odtud jeho slavný termín „clivage“/„štěpení“, jímž vysvětluje sociální a ideologické základy jejich vzniku: odtud „strany kádrů vs. masové strany) a typologii voleb (jednokolový systém vede ke vzniku „bipartismu“, dvoukolový k „multipartismu“).

Duverger patrně nikdy nepotěší centristy, o nichž psal jako o „věčném bahništi“ bez „jasné ideologické doktríny“. K jeho koncepcím patří i významná teorie o semi-prezidentských systémech.

Své politické angažmá na kandidátce komunistů vysvětlil metaforicky: „Tato strana směřuje k plné demokratické integraci. Cypřiše, jež obklopují hroby na Rudém náměstí mohou být jednoho dne stejně životné, jako ty, jimiž je osázena via Appia podél mauzoleí vůkol.“

autor: Josef Brož
Spustit audio