Josef Brož: Když král Albert II. odchází, nový král Philippe přichází

02272949.jpeg

Měl by se nový král Belgičanů psát Filip - s „F“ nebo Philippe - s „P“? Nejistota, jak se má vlastně nový král Belgičanů psát, nevládne pouze v Belgii, rozštěpené jazykově a kulturně na frankofonní Valony a nizozemsky mluvící Vlámy.

V neděli zažil každopádně Brusel, hlavní město Belgického království, mimořádnou událost, střídání na trůně. Populárního devětasedmdesátiletého krále Alberta II. vystřídal toho dne, 21. července 2013, jenž byl zároveň belgickým státním svátkem, král nový, poněkud stydlivý třiapadesátiletý Philippe.

Výměna na trůně se nesla ve velmi emotivním duchu, zejména pro vzkazy, které Belgičanům zanechal odcházející král Albert II. V královském paláci podepsal písemně abdikační listinu, podpořil myšlenku sjednocené Evropy ve své rozmanitosti – jež by měla být stále inspirací.

Svého syna Philippa označil za muže, jenž má veškorou kvalitu „srdce a inteligence“. Poté poděkoval své ženě Paole za aktivní podporu v uplynulých dvaceti letech a – odchýliv se od protokolu – poslal jí nečekaně, jak všichni mohli slyšet, své: „merci... et gros kiss“ (děkuji... a velkou pusu). Oko nezůstalo suché, ani to královny Paoly...Byl to jediný, ryze „belgický vtip“, jenž zazněl v jinak dosti ceremoniálně nabitém dni.

Pro královskou rodinu den začal v devět hodin monumentálním Te Deum v bruselské katedrále Svatého Michala a Guduly. Úderem dvanácté hodiny poté složil nový král Philippe před poslanci obou komor parlamentu svů slib – ve třech jazycích: francouzsky, německy a nizozemsky. Nepotřeboval k tomu ani korunu, ani žezlo, protože charekter belgické konstituční monarchie je mnohem domáčtější, než například ta pompézní britská.

Mnozí litují mocnářova odchodu, protože – a to vám řekne každý bruselský taxikář – Albert II. byl doslova „ztělesněním Belgie“. V zemi, rozervané nesnášenlivostí a nekonečnou vládní krizí s jejími nastavovanými prodlevami, byl král vždy tou poslední jistotou, k níž se Belgičané často uchylovali. A o muži, který nastoupil na trůn v roce 1993 po náhle zesnulém bratru Balduinovi I., to platí dvojnásobně. Dokázal několikrát téměř nemožné.

Jak se povede králi Philippovi, není zřejmé: kromě stydlivosti má totiž po matce Paole Ruffo di Calabria i „horkou krev“, a v povaze tu zvláštní směsici nevyrovnanosti, v níž se sváří ostych s výbušností. I ve Philippově případě platí, že jeho choť, o třináct let mladší Mathilde, půvabná logopedka, by mohla hrát klíčovou roli – nejen pro svůj vlámský původ.

Příští rok, kdy Belgii čekají parlamentní volby, může být posledním rokem sjednocené země, říkají pesimisté. V rodné zemi surrealismu, v níž se spřádají velké sny a velké obavy zároveň, to opravdu nemusí být pouze „belgický vtip“, jenž vždy zvítězí.