Jiří Tichý: Od skepse k naději

31. srpen 2013

Od skepse k naději jmenuje se poslední kniha vysokoškolského pedagoga a spisovatele Jaroslava Meda. Vybavil se mi ten pozitivně laděný název, když jsem si přečetl reakce radních několika pražských částí, v jejichž čtvrtích chce mladý fešácký primátor zřídit jakási odvšivovací, promiňte, sprchovací centra pro páchnoucí spoluobčany bez domova.

Strachují se prý z nárůstu kriminality a nepořádku, neopomenou zdůraznit výši cen bytů a nájemného. Uvažují-li takto nemravně leč decentně na veřejnosti, dovedu si představit, jak o těchto nebožácích žijících na okraji společnosti mluví ve svých radničních křeslech. "Bezdomáči" bude výraz jistě nejkulantnější. Říkám fuj jejich asociálním nářkům, stejně jako nápadu primátora.

Nemyslím si, že Češi, Moravani a Slezané jsou většinově rasisti nebo xenofobové, to jenom skupinky mladých nácků zneužívají nespokojenost lidí, potýkajících se v místě bydliště se skutečným nepořádkem a kriminalitou. Už jen fakt, že kvůli excesům nečistotní a kriminální povahy u členů majoritní společnosti nepořádají se demonstrace, svědčí o tom, že nikoli rasismus, nýbrž "romofobie" zapustila v mnoha z nás kořeny. Ale spoluobčané bez domova, povídající si se stejně postiženými kolegy v parcích na lavičkách o svých osudech a lemtající přitom krabicové víno kvůli otupení myslí? Tito, že znamenají nebezpečí pro většinovou společnost? Co je to za lidi, co toto si myslí?

Anebo jinak: oni ví, že tito ubožáci z vlastního či cizího přičinění nekradou a nepřepadávají, nepodílejí se na výrobě drog a jejich distribuci, nevyhazují odpadky z oken neboť žádná nemají, ale ani kolem sebe, neb si pečlivě schraňují umolousané igelitky s v popelnicích posbíranými poklady. Oni, hlavně ti z nich, pro něž se život bez domova stal už životním stylem, prostě jen (bez uvozovek, prosím) smrdí. Občas i v tramvajích, v nichž se přesunují do svých nóbl příbytků. No a co? To mají nafintěné nanynky s mnohatisícovými mobily v rukou a sluchátkama v uších tak jemné chřípí, že toto neusedí?

Nechť si tedy přesednou do druhého vagonu. Proč zmiňuji, já, takový ženofil, právě něžné pohlaví? Protože muži jsou v tomto srdnatější, a co hlavně, taktnější. Že by i oni viděli se už, jak na lavičce přežvykují v bezzubých ústech půl roku prošlý gothaj vyndaný z kontejneru před supermarketem, jakýmsi? Nemyslím. Jsou soucitnější.

"Konečně do toho někdo zasáhl," myslí si čtenář a další ho trumfuje slovy "Nic se stejně nestane, budeme dále cestovat v tom humusu." Slyšel ten neználek, papouškující pro mě nejpitomější příměr, o tom, že humus je dokonalá pochoutka z cizrny? Slyšel pan primátor o tom, že veřejný prostor je přístupný všem, bez rozdílu? Navoněným i páchnoucím?

Post skriptum: A proč Od skepse k naději? Věřím totiž, že od donekonečna omílaných voňavých slov jako flexibilní a asertivní, těmi, co mají tzv. vyšší niveau, přestaneme se jednou pošklebovat těm, co onu úroveň nemají.

autor: Jiří Tichý
Spustit audio