Jiří Tichý: O významu paměti

27. duben 2013

„Dřezovci, který mi na zahradě následkem liknavosti, zašel, říká se lidově Kristova koruna, na což jsem si vzpomněl v uplynulých dnech, když jsem v duchu účastně myslel na paní Gertu Wonkovou z Vrchlabí,“ napsal jsem ve strojopisném textu koncem dubna 1988.

Zapamatujte si ten rok: byl to rok a půl před tzv. sametovou revolucí, tedy rok, kdy pro mnohé už rozbředlý totalitní systém rozkládal se vskutku vlivem vlastní prohnilosti, rok, kdy Rudé právo červenalo se už pouze od vlastního studu, neb obsahu jeho článků nemohl věřit už ani šéfredaktor Zdeněk Hoření, autor svinského výrazu palachiáda.

A přece: několik dní před vzpomenutím si na ženu z Vrchlabí onoho roku, 26. dubna, zabili v královéhradecké věznici konkrétní režimní pochopové – dozorci, lékař a v neposlední či v první řadě soudkyně – vězně svědomí Pavla Wonku. Včera bylo tomu právě pětadvacet let, a já dnes, skláněje se před významem paměti, porušuji letitou zvyklost nepřipomenout kohosi důležitého v roce kulatého výročí jeho úmrtí.

Pro mladé posluchače rádia Plus (starší a staří jistě vědí): Pavel Wonka byl v právech laicky vzdělaný pětatřicetiletý muž, který se odmítl přizpůsobit stávajícím pořádkům a veřejně pranýřoval porušování zákona státními (rozumějme stranickými) orgány. Stejně jako autoři Provolání Charty 77 o deset let dříve, využil svého práva daného i komunistickou ústavou, a jako nezávislý rozhodl se kandidovat do Federálního shromáždění.

Pro soudruhy z ÚV KSČ, potažmo policii, prokurátory a soudce nebývalá troufalost a vzpupná drzost, pro pragmatické a na svoje práva rezignující spoluobčany naproti tomu zřejmě nebetyčná naivita pro pragmatické a na svoje práva dávno rezignující spoluobčany.

Wonkou sepsaný volební program byl záhy ohodnocen jako pobuřování a soud mu uložil skoro dvouletý trest odnětí svobody. Vzhledem k už tehdy špatnému zdravotnímu stavu byl sice předčasně propuštěn, záhy však opět zatčen a k novému soudnímu líčení přivezen v invalidním vozíku a znovu odsouzen. Po několika dnech umírá na plicní embolii. Jak s ním bylo ve vězení zacházeno, svědčí fakt, že jej maminka jen stěží identifikovala.

Zapamatovali jste si, vážení posluchači, jaký že se to psal rok? Správně: 1988, kdy mnozí dnešní mudrlanti nechtějí cosi o tehdejší totalitě už ani slyšet.

Podotknete, že Pavel Wonka byl ihned po převratu plně rehabilitován a vina za jeho smrt (pro mne je pravdivější výraz zabití či vražda) byla konkrétním viníkům plně prokázána. Avšak co se stalo? Nastojte, nic. Vůbec nic. Dodnes nebyl za jeho smrt nikdo potrestán. Ve světle tohoto, jeví se mnoholeté soudní tahanice spisovatele a historika Petra Placáka se třemi estébáky, kteří ho unesli, v křivoklátských lesích ztloukli a vyhrožovali zabitím, jako taškařice. Promiň Petře.

A co je, pro nás, co máme slabší žaludky, nejeklhavštější? Soudružka soudkyně Horvátová si dál, den co den vesele navléká soudcovský talár!

P.S. Paní Gerto a Jiří, brácho Pavla, slibuji, že nově zasazený dřezovec, lidově zvoucí se Kristova koruna, zhyne-li znovu, nebude to už mojí liknavostí, ale podnebím, jež mu zde není vlastní. Váš Jirka Tichý.

autor: Jiří Tichý
Spustit audio