Jiří Tichý: Nepochopení či záměr?

Zbavuji se nahromaděných předsudků k lidem, kteří, jak jsem se léta domníval, Romy nesnášejí z principu. Oni se jimi jen nezabývali do doby, než jim jejich přítomnost začala ztěžovat žití. Že jsou někteří z nich pak více náchylní naslouchat primitivním zamindrákovaným náckům, opečovávaným staršími inteligentními demagogickými národovci, je nešťastné leč pochopitelné.

Zbavuji se též idealistické představy, pod kůží zažrané víry, že ze všech těch černovlasých černookých živelných capartů budou, až vyrostou, sympatičtí operetní baroni, co je budou cikánské i jiné baby láskyplně obletovat, či jazzoví virtuózní kytaristé ala Django Reinhard. Anebo, abych zůstal u nás doma, alespoň moravským cimbálovským Jožkou Kubíkem, malířem Dzurkou, či bratry Kormany, léta doprovázejícími renesančního barda Vlastu Třešňáka. Říkám škoda, ale budou těmito jen ti, kteří, aniž by duchovně zapřeli svůj původ, dokáží se vzdělávat a prát se se zvednutým hledím s mnohdy nelehkým bytím, nikoli ze zálohy s neromskými spoluobčany.

Tyto a mnohé jiné úvahy na vyřčené téma vzaly v minulých dnech za své, když jsem spatřil kresbu ze souboru omalovánek, rozdávaných informačním oddělením pražského policejního ředitelství předškolním dětem a malým školákům. Mají je učit, jak se chovat v kritických chvílích. To je správné, děti jsou dnes vystaveni vícero nebezpečenstvím, než kdysi. Ale probůh, co ten obrázek? Cikán jak poleno, levačkou držící blonďatou dívenku kolem krku a v pravačce lízátko. V komiksové bublině u jeho hlavy vyobrazený plačící její obličejík a cikánova ruka její krček už neobjímající nýbrž škrtící. Fuj tajfl!

K protestům, k nimž se tímto textem připojuji s plnou vehemencí, zůstává malíř a autor omalovánek, nadpraporčík Holub, prý klidný. Kresby "odrážejí situaci na ulici. Takoví pachatelé jsou realita." Souhlasím. Protestuji však proti této kresbě, která zobrazuje vše jiné, jen ne realitu a situaci na ulici. Ano, romští grázlové, stejně jako ti gádžovští, vynikají hlučností, kradou, přepadávají, dokážou bezdůvodně zranit i zabít. Chlastaj a berou drogy, jiní je distribuují. Slézají se v různých ubytovnách, kdysi penzionech, odkud, anebo ze zmíněné ulice, vyráží k měšťanským domům pro fet. To je fakt realita, o které by mnozí z nás mohli vyprávět reálné příběhy a kterou by měli reflektovat především policajti zabývající se obecnou kriminalitou, nikoli pokleslým výtvarnem. Co však realita není a doufám, že nikdy nebude, je Rom ubližující dítěti!

Post skriptum: Vedle Italů a Izraelců neznám národ či etnikum, kde existuje větší kult dítěte. A tvrzení ředitelky dotyčného policejního odboru, že "ten muž může být klidně Kubánec," to je už fakt chucpe.