Jiří Tichý: Nechvála sošnému Havlovi

Při pohledu na čtyřiatřicet vymodelovaných hlaviček (promiňte, bust) dramatika a někdejšího prezidenta, seřazené na fošnách pěkně jedna vedle druhé, znejistěl jsem však a zavzpomínal: Nad vinicí v Grébovce tyčí se majestátně bývalá vila továrníkova, z které soudruzi kdysi vykouzlili Dům pionýrů, a aby nebyly děti na pochybách, umístili před ní na štíhlý sokl bustu Hrdiny, jehož manželka si z vyprávění o něm udělala za komunistů slušnou živnost.

Hrdina pozoroval s mladistvým pohledem, jak nám ho pro čítanky obkreslil mistr Švabinský, všechno, co se dělo kolem: Děti čůrající do macešek, den předtím rozježděných popelářským bobrem, či manželský párek nenápadně zde ztrácející prasklou klozetovou mušli, v tu chvíli vypadající jak výtvarný artefakt od Duchampa. Chceme toto provést panu Václavovi?

Ctihodní občané ctihodných zásluh a profesí vybrali z takřka třiceti autorů čtyři vítězné, jež budou mít zřejmě glejt na to, aby jako jediní mohli Havla sochat. Proplétal jsem se mezi vernisážovými hosty a pozoroval sošného Havla usměvavého, zamračeného, zasmušilého, s ironizujícím šklebem, s pohledem vojevůdce či naopak jako z právě sejmuté posmrtné masky. Havla s výrazem skotačivého jinocha i jako přemýšlivého profesora či na hlavě s hárem z doby, kdy v pivovaru „přikuloval“. Havla vyhlazeného s okouním zrakem, jak vypadlého z funerálního sousoší a v protikladu k tomuto v Giacomettiho či Zoubkově rozbrázděnosti.

Uf! Měl-li bych po ruce hůl a víc vypito, rozpřáhl bych se, a hlavičky by se jedna po druhé přikulovaly k nohám přítomných. Aniž bych tím chtěl znevážit snahu jejich stvořitelů, samozřejmě. Jako v Lapidáriu připadal jsem si.

Vy, posluchači, kteří jste tuhle přehlídku akademismu zhlédli, namítnete: Vždyť tam je i busta vpravdě netradičního vzhledu, takřka v kubizujícím tvarosloví. Ano, sochař Pavel Míka jako jediný pojal zadání v groteskní podobě, leč nikoli s patřičným nadhledem, míjejícím se s tím, čemu v umění říkáme česká groteska. Promiň, Pavle.

Post skriptum: Nestačila by ona již i dramatikovou manželkou pohlazená busta v litoměřickém parku? Anebo po Havlovi pojmenovaná brněnská ulička za divadlem Na provázku? A v Praze, aby tato nepřišla zkrátka, zhotovit cosi symbolického ve stylu Rónova Franze Kafky třeba? Nač vytvářet hlavy či pomníky, jež z bezvadného statečného chlapíka udělají masarykovsko-tatíčkovskou sošnou modlu, když už to dávno uměli dělat jinak futuristi či vyznavači DADA? Anebo chce mít každá vesnice vlastní bronzovou hlavičku Hrdiny?