Jiří Tichý: Milý Ludvíku

„Nepřesazuj dřezovce v květnu, zahradníku! Poraď se příště se mnou,“ zaslechl jsem vnitřní hlas. Když dozněl, pousmál jsem se.

Vida, už zase návod, jak na to. Nestačil mu před léty onen, jímž hodlal vyvolat kontrarevoluci. Jestli bude takto stále radit, seberu se a půjdu do neexistujících Literárek odvolat po dvaceti letech svůj podpis pod Dvěma tisíci slovy.

Znám Vaculíka už třiadvacet roků. Kolik radosti i zklamání se do tolika let vejde, kolik víry v budoucnost i skepse z ní, kolik popsaného papíru i sklizených jablek. A jak jsem ho poznal? Snadno, vždycky mě předběhl v názoru. Chtěl jsem říct cosi duchaplného či podnětného..., a ejhle byl tu on.

Jak to, že to řekl on a ne já? Zvažoval jsem nahlas, když jsem si přečetl odpověď na dosud nezodpovězenou otázku. Buď je moudřejší, nebo rychleji reaguje. Noviny budu muset číst s jednodenním zpožděním. Vlastně s měsíčním, nepíše do deníků. Co udělám s vlastní moudrostí, nevím. Už nic nedoženu, měl jsem nad ní více sedět.

Čtěte také

Před časem nechal se slyšet, že s psaním sekne, protože mu napsání tří fejetonových stránek trvá tři týdny a ne tři dny, jak si většina českého samizdatového lidu myslí, a už mu pak nezbývá čas na nic jiného.

Kdybych jej neznal, mnul bych si ruce. Konečně mě přestane předbíhat. Nemnu si je. Ať předbíhá, má na to. Zato Stano s Oborským, těm by se ruce samým mnutím zpotily.

Vím, že s psaním nesekne. Takovou radost těm dvěma komoušům neudělá. Ani jejich komplicům. Ostatním, co si ve městech i po venkově opisují jeho deset let staré fejetony, zas nezpůsobí zármutek.

Logo|foto:Český rozhlas

Je jich hodně. Naopak mám chuť pustit do éteru fámu: Pozor, Ludvík má zaděláno na román!

Před rokem potkal jsem ho u sochaře, jehož největší betonovou sochu chtěl bych vlastnit. Nebudu, neb na ni nemám a se sochařem nejsem až takový kamarád, aby mi ji věnoval. S Ludvíkem jsme v umělcově ateliéru slivovicově pohovořili a poprvé a naposledy stiskli si ruku.

Před odchodem věnoval mi dvě knížky, o kterých je zřejmé, že mu to pěkně psalo už coby mladému indiánovi i jako o něco staršímu dělníkovi. Půjčuji je přátelům a známým. Přinášejí radost i něco poučení. Slíbil mi dodat třetí díl těch milých knížek. Až jednou vyjde oficiálně.

Milý Ludvíku, existuje, jak víte, strojopisné periodikum, nezabývající se literárním žánrem, jehož jste Mistr. A ejhle, v jednom z čísel jsou fejetony hned dva. Váš a můj. Potěšilo mě to. Víc z náhodného papírového setkání nevyvozuji. Těším se však na vaše Poslední slovo. Nesmí být poslední!

Post skriptum: Zdál-li se vám, milí posluchači, text v obsahu neaktuální, nemýlíte se. Byl ve 14 průklepech napsán v červnu 1988.