Jiří Tichý: Co jsem či nejsem

23. listopad 2013

"Jsi vlastně spíš doprava nebo doleva?" zeptal se kamarád malíř, věrný posluchač tohoto rádia. Potkali jsme se po létech. "Jsem demokrat," vypadlo ze mě klišé. Z tramvaje vystupoval jsem záhy po jeho otázce, nebyl proto dostatek času odpověď rozvinout v délce ani v obsahu.

Vlastně je úsměvné tohle neustálé dělení a vymezování se na pravici a levici či naopak. Jsem-li v dobrém rozpoložení z čehosi pozitivního ve společenském dění, vzpomenu vždy na dávné maminčino slovní spojení při nočním pletení: "Hladce a obratce." Jsem-li nenaladěn z vnitřního pnutí či z venkovní pohnutky, jakési, zlobí mě tohle dávno překonané dělení na zlotřilou pravici, chtějící výhody jen pro bohaté, z úst tzv. levičáků, a na věčně rozhazovačnou levici, slibující nesplnitelné, z úst tzv. pravičáků.

Jsem pravičák nebo levičák, hlásím-li se k antikomunismu a přitom si mnoha poválečných komunistů z přesvědčení vážím? Jsem levičák nebo pravičák, mám-li mezi přáteli i několik řadových normalizačních komunistů, tenkrát ani dnes nederoucích se na lukrativní posty, přitom však svádím s nimi neúprosné slovní šarvátky o významu přeměny společnosti z totalitní na demokratickou? Jsem pravičák nebo levičák, obhajoval-li jsem z důvodu lepší vojenské ochrany země instalaci amerického radaru v Brdech, přitom však názorově odjakživa souzněl víc s názory Petra Uhla, než s ideovými, později až ideologickými myšlenkovými pochody Václava Bendy? Jsem levičák nebo pravičák, obhajoval-li jsem vždy raději posmívanou třetí cestu vývoje společnosti, dnes mnohými zahraničními politology s vážností diskutovanou, přitom ale zásadně odmítám tvrzení o lepších časech v minulosti? Jsem pravičák nebo levičák, když doslova odkojen americkým jazzem i rokenrolem, nepohrdám těmi, kteří milují Alexandrovce, aniž by v jejich uniformách spatřovali nové "Na věčné časy a nikdy jinak? Jsem levičák nebo pravičák, čtu-li pravidelně Právo i A2, stejně jako Lidovky, Respekt či Placákův Babylon? A tak bych mohl pokračovat.

Co myslíte, vážení posluchači? Ne, nejsem obojetník, umím si stát nekompromisně za svým názorem, jsem-li přesvědčený, že je pro mé duševní zdraví správný. A to je případ nešťastného článku pro mne kontroverzní avšak jinak skvělé psavkyně (neplést s plavkyní) z jistého kulturně-politického periodika, které čtu s několika výpadky kvůli jeho zákazům, od poloviny 60. let.

"Jejich zoufalství, naše požehnání" jmenuje se její článek v minulém čísle, zpochybňující nezištné úmysly tuzemských i nadnárodních humanitárních organizací v souvislosti s jejich pomocí obětem filipínského tajfunu: "Vnímáme tedy člověka v oblasti živelné pohromy jako někoho, kdo potřebuje pomoc?" ptá se m.j. novinářka a končí slovy: "Nebo je tu on (tajfun) vlastně pro formální ukojení našeho svědomí a západní manýry humanitarismu?"

Post skriptum: Tak v tomto případě, proti takovémuto doslova úchylnému levičáctví, vymezuji se jednoznačně jako pravičák.

autor: Jiří Tichý
Spustit audio