Jiří Tichý: Co jsem či nejsem
"Jsi vlastně spíš doprava nebo doleva?" zeptal se kamarád malíř, věrný posluchač tohoto rádia. Potkali jsme se po létech. "Jsem demokrat," vypadlo ze mě klišé. Z tramvaje vystupoval jsem záhy po jeho otázce, nebyl proto dostatek času odpověď rozvinout v délce ani v obsahu.
Vlastně je úsměvné tohle neustálé dělení a vymezování se na pravici a levici či naopak. Jsem-li v dobrém rozpoložení z čehosi pozitivního ve společenském dění, vzpomenu vždy na dávné maminčino slovní spojení při nočním pletení: "Hladce a obratce." Jsem-li nenaladěn z vnitřního pnutí či z venkovní pohnutky, jakési, zlobí mě tohle dávno překonané dělení na zlotřilou pravici, chtějící výhody jen pro bohaté, z úst tzv. levičáků, a na věčně rozhazovačnou levici, slibující nesplnitelné, z úst tzv. pravičáků.
Jsem pravičák nebo levičák, hlásím-li se k antikomunismu a přitom si mnoha poválečných komunistů z přesvědčení vážím? Jsem levičák nebo pravičák, mám-li mezi přáteli i několik řadových normalizačních komunistů, tenkrát ani dnes nederoucích se na lukrativní posty, přitom však svádím s nimi neúprosné slovní šarvátky o významu přeměny společnosti z totalitní na demokratickou? Jsem pravičák nebo levičák, obhajoval-li jsem z důvodu lepší vojenské ochrany země instalaci amerického radaru v Brdech, přitom však názorově odjakživa souzněl víc s názory Petra Uhla, než s ideovými, později až ideologickými myšlenkovými pochody Václava Bendy? Jsem levičák nebo pravičák, obhajoval-li jsem vždy raději posmívanou třetí cestu vývoje společnosti, dnes mnohými zahraničními politology s vážností diskutovanou, přitom ale zásadně odmítám tvrzení o lepších časech v minulosti? Jsem pravičák nebo levičák, když doslova odkojen americkým jazzem i rokenrolem, nepohrdám těmi, kteří milují Alexandrovce, aniž by v jejich uniformách spatřovali nové "Na věčné časy a nikdy jinak? Jsem levičák nebo pravičák, čtu-li pravidelně Právo i A2, stejně jako Lidovky, Respekt či Placákův Babylon? A tak bych mohl pokračovat.
Co myslíte, vážení posluchači? Ne, nejsem obojetník, umím si stát nekompromisně za svým názorem, jsem-li přesvědčený, že je pro mé duševní zdraví správný. A to je případ nešťastného článku pro mne kontroverzní avšak jinak skvělé psavkyně (neplést s plavkyní) z jistého kulturně-politického periodika, které čtu s několika výpadky kvůli jeho zákazům, od poloviny 60. let.
"Jejich zoufalství, naše požehnání" jmenuje se její článek v minulém čísle, zpochybňující nezištné úmysly tuzemských i nadnárodních humanitárních organizací v souvislosti s jejich pomocí obětem filipínského tajfunu: "Vnímáme tedy člověka v oblasti živelné pohromy jako někoho, kdo potřebuje pomoc?" ptá se m.j. novinářka a končí slovy: "Nebo je tu on (tajfun) vlastně pro formální ukojení našeho svědomí a západní manýry humanitarismu?"
Post skriptum: Tak v tomto případě, proti takovémuto doslova úchylnému levičáctví, vymezuji se jednoznačně jako pravičák.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka