Jiří Stránský: Volský festival a prezidentská volba

11. leden 2018
Vstoupíte-li do areálu Hradu od západu, z Hradčanského náměstí, pak z I. na II. nádvoří projdete Matyášovou branou

V minulé, poslední loňské glose jsem vám všem do nového letopočtu popřál „Návistí vonící PF 2018“. To platí dál. A pořád víc.

Například v pátek a sobotu se volí prezident. Kdykoliv se u nás volí, pokaždé si vzpomenu na jeden svůj fejeton ještě z doby, kdy žila žena, a bydleli jsme na Ořechovce a ještě před volbou jsem někam pospíchal a metro nikde, a tam, kde jsem pokaždé nastupoval, přešlapovala parta několika výrostků.

Metro konečně vyjelo z depa, vozy nás míjely, až před námi zastavil ten poslední a jeden z výrostků zvolal: „Tom tu není, vole!“, a jiný výrostek oznámil, že „před půl hodinou jsem s ním mluvil, vole, a říkal, vole, že už jde, vole.“ I když tak znásobenou volomluvu jsem už hodně dlouho nepotkal, radši jsem nastoupil, ale oni už taky, neboť kdosi z nich zakřičel „už se řítí, vole!“

Kdosi se ho zeptal, kde se coural (vole), a on řekl, že nemohl najít tu obálku do voleb (vole) a že ji stejně nenašel (vole) a snad mu ji tam dají (vole). Kdosi se ho zeptal onou už slavnou otázkou: „A koho budeš volit, vole?“ A rozpoutal se volský (nebo volový?) festival. Zezačátku jsem se pokusil voly počítat, ale to nešlo.

Žádné foukání nebudeme potřebovat

No nic. Za těch pár let se význam slova vůl trochu změnil, samozřejmě že k horšímu, když tento druh volomluvy určují volovi příbuzní. Možná i proto mi pořád někdo píše nebo volá a ptá se mě, co tomu všemu říkám, a mně nezbývá než se ptát „čemu“ a z jejich odpovědi je někdy víc, někdy míň cítit, že mají strach, ač nevědí z čeho a že strach z odposlouchávání je možná dědičný.

Jiří Stránský

Už taky vím, že obzvlášť před volbami je nesmysl komukoliv radit, jelikož onen kdokoliv se takhle ptá už několik dní kdekoho. Obzvlášť takového, který vypadá, že přemýšlí, aby zakryl, že má v sobě několik becherů, či stoličných kvůli vztahu k zemi jejího původu.

Když byla moje dcera hodně malá, uměla skvěle utěšovat. Ač místo “r“ říkala „l“. Praštil-li jsem se při nějaké domácí práci (pokud možno velkým kladivem) do brňavky, stáhla si onu brňavku dolů k sobě, foukala na ni, eventuálně ji i hladila (když z brňavky netekla krev) a mnohokrát opakovala: „To bude boblý, to bude boblý, to bude boblý…“

Ano – pokaždé to bylo „boblý“. Takže vás všechny prosím, abyste se – v případě, že volba či volby nedopadnou, jak jste si přáli - něčím hodně ubližujícím praštili do některé z brňavek a měli u sebe někoho, kdo to pofouká a řekne: „To bude boblý.“

Funguje to. Na mou duši. Ještě něco vám řeknu: žádné foukání nebudeme potřebovat. Fakt. Bude to „boblý.“

autor:Jiří Stránský