Jiří Stránský: Jaro symbolem lásky i vzkříšení. A hlava státu nebyla na pohřbu kardinála
Předevčírem se mi jaro připomnělo zvláštním způsobem: na procházce po jižní stráně Podolí pod Českou televizí jsem potkal opravdu dobrého kamaráda, a ten mi místo pozdravu řekl, že letos si to jaro načasovalo a že hned v jeho zahajovacím dni je tak krásně, až by jeden šel ven jen v košili.
Namítl jsem, že jaro začíná jednadvacátého, jenže on – ač se dlouhá léta (a tedy i jara) máme opravdu rádi – se přiřadil ke kazisvětům: že jednadvacátého je taková konstanta, jelikož astronomicky přesně stanovené jaro je ve svém rozmezí pohyblivé, a letos je dvacátého.
Laskavě jsem mu řekl, že je vůl a že na lágru bylo jaro to jediné a neotřesitelné, které jsme měli schválené i my, nejen bachaři a Rudé právo, a že mě moc mrzí, že se řadí ke všem, co pořád potřebují někomu nadávat, ne-li ubližovat, a že mě to mrzí o to víc, že i díky němu říkám ve svých glosách, co říkám.
Bránil se, že ona astronomická přesnost je vlastně metaforou pravdy a že slovo metafora patří hlavně do básnění a jaro je básnění, tak co, mu nadávám, sákryš. Takže – jako vždycky – jsme se dohodli podle láskyplného vzorce odebraného od rodin, které se občas musí velmi hádat, aby se mohly dál mít ještě víc rády.
Že by hlava až tak nevěřila?
Ale to že víme my a ty rodiny, ale ti, kteří šéfují tenhle náš stát ze všech stran – zeměpisných i politických – o tom nemají páru, a podle toho to vypadá.
Naštěstí to vědí i skauti, i když skautské hnutí vymyslel anglický lord, ale někteří z nás vědí, že český jazyk má pro obzvlášť usilovné dárce pojmenování LORD.
Teď jsem si vzpomněl, že v obou komorách našeho parlamentu je taky pár skautů. A napadá mě, že kdyby se teď před volbami přihlásili k těm, co jsou schopni veřejně říct, že nejjednodušší je pravda, že by … Ano – mám bolavou zkušenost s kondicionály a vyhýbám se jim, ale… Prostě ale.
Nevím, jestli jste si taky všimli, že v novinách a jiných médiích je všechno možné, ale ani slovo o tom, že odnepaměti je jaro nejen symbolem lásky, ale i vzniků, miliard vzkříšení, včetně onoho jediného, kvůli němuž se i teď lidstvo navzájem vraždí, a i u nás kvůli němu nejde na pohřeb kardinála hlava státu. Že by ta hlava až takhle nevěřila?
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
