Jiří Stránský: Hlasy těch, co mají špatné svědomí

Ale kam? Nebo vstup do strany toho s těma přišikmenýma očima, co nesnáší všechno s přišikmenýma očima a samozřejmě všechny, co jsou jiní než on, i kdyby vypadali jako Panenka Maria? Co chce vyhlásit válku Evropské unii?

Co chce poslat všechny nepracanty jakéhokoliv druhu do táborů pro imigranty, aby se díky jejich příkladu žádným imigrantům nechtělo do Evropy. A tak dále. Bylo toho víc, ale na stejnou notu, jak se říká na Jižní Moravě.

Avšak mně to nevadilo, jelikož jsem tady v Plusu jednou za 14 dní četl – inspirován KAPESNÍM PRŮVODCEM INTELIGENTNÍ ŽENY PO VLASTNÍM OSUDU svého vzoru a přítele Pavla Tigrida, který se nejvíc ze všech (spolu s Karlem Čapkem) zasloužil o mé rozhodnutí psát o téhle zemi a jejich lidech fejetony a glosy.

Mezi nimi i napsat několik kapitol PRŮVODCE ČESKÉHO VOLIČE PO ČESKÝCH VOLBÁCH s radami, co se mají ptát těch, kteří se s velikou dychtivostí chtějí stát poslanci. Při poslední předvolební glose jsem se radoval, že s tím už končím a budu se moci víc věnovat nemocím voličských duší.

Pravda doma a pravda za dveřmi

Původně volně stojící brána byla při přestavbě zakomponována do křídel budovy|foto: Jolana Nováková

Jenže nastaly volby a pak mnoho různých nadávek a hlavně výsměchů mému optimismu pokud šlo o výsledky. Bylo tedy logické, že příště si už na žádnou čarodějnici se skleněnou koulí hrát nebudu.

Až jsem dostal dopis od kamaráda o deset měsíců staršího než já. Na konci s otázkou: Tak to ze sebe vyklop, Juro, kdo bude prezidentem? Aby si byl jistý, že jsem jeho otázku dostal, ještě mi zavolal.

Aby mě k něčemu přinutil, řekl, že s těmi volbami jsem měl pravdu a že si moc dobře pamatuje, že jsem při minulých prezidentských volbách řekl, že nejvíc hlasů dostane prezident od těch, co mají už desítky let špatné svědomí a připadají si, že jsou – pokud o svědomí jde – prezidentovým příbuzenstvem.

Ano, pochopili jste, lednové volby nebudu komentovat, dvěma adeptům prezidentství budu držet palce a jednomu z nich dám svůj hlas, jsa si jist, že ten poražený nabídne v druhém kole své hlasy tomu druhému.

Jistěže mi někdo zase vytkne, že se montuju do něčeho, čemu nerozumím, a že jsem hned po 17. listopadu 1989 prezidentu Havlovi odmítl účast ve vládě s komunisty při vědomí, že to je jen úlitba, z které se oni soudruzi co nejdřív vysmeknou. Že místo toho velice rád udělám všechno pro to, aby se česká kultura vrátila tam, kde byla před uchvácením komunistickou mocí.

Je zbytečné cokoliv dodávat. I proto, že jsem chodil 20 let do škol za dětmi a snažil se jim popsat, co třídní boj prováděl s jejich rodiči a prarodiči, kteří se pak plni strachu už neodvážili říct sebemíň o tom, co by děti měly vědět. A lámaly jim charaktery dvěma pravdami: tou doma a tou za dveřmi.