Jiří Stránský: Chartě je 40 let. Antichartě taky
V čase, kdy jsem měl natáčet svou poslední loňskou glosu, jsem už čtyři dny ležel na plicní JIP v Motole. Tentokrát mě rodina dodala do JIP včas, takže se tam do mého zápalu hned mohli pustit, abych se vrátil domů co nejdřív.
A to se po šesti nocích stalo. Jelikož mě má bohatá minulost naučila schopnosti vydobýt i z mínusů, co se mi stávají, aspoň pár plusů, měl jsem v Motole bez uspěchaného snažení dopsat či dokončit to či ono spoustu času, polehával jsem napojen na všechny možné hadičky a obklopen pozornou péčí a nechával děje dějící se v mé hlavě dít po svém.
Jsa jako vypravěč taky uzpůsobený a samozřejmě i navyklý, že své příběhy začnu psát až tehdy, kdy mi jejich pajduláci obživnou. Někdy s tím mám problémy v komunikaci s různými současníky (bez ohledu na jejich i své stáří), z nichž se ne a ne stát lidi a oni dál zůstávají jen pajduláky, takže o nich nemůžu vyprávět ani sobě. Natož v nějakém povídání.
O to větší mám i na začátku nového letopočtu radost, jak se z pajduláckých vrstevníků mých vnoučat stávají čistokrevní lidé, kteří už – Pánubohu zaplať – vědí, co chtějí.
Naučit se odpouštět
A někde (kam někdy nějak poodejdu) mi budou dělat radost, že právě oni postupně vyženou z politiky současné pajduláky, jimž jde jen a jen o to, aby jim nikdo nevzal jejich poslušné pajduláctví, a za odměnu jim nechával větší či menší pískoviště, podle zásluh se zvětšující, či zmenšující.

A Chartě bylo 40 let! A Antichartě taky. A ještě 12 let jsme se museli dívat na exponáty intelektuální servility. Ale je pravda, že leckterým nazdárkům se později vyplatila.
S Karlem Peckou, Zdeňkem Kesslerem a Zdendou Rotreklem jsem byl v 50. letech zavřený, a dodnes slyším, jak se potýkali s disidenstvím některých členů strany. Jakož i jejich počínáním v třídní pětiletce po únoru 1948. Omlouvám se, že jsem to až dnes řekl veřejně - první, jemuž jsem to řekl, byl právě Vašek. Omlouvám se proto, že básník, jehož jsem miloval a s nímž jsem měl tu čest být zavřený, mě naučil odpouštění.
Což mě – než jsem byl schopen to přijmout – dlouho bolelo. Dlouho. Teď už ne - možná i proto se mě v tomhle bolavém a často krutém stěhování národů drží i naděje, a někde uvnitř mi něco říká, že je škoda každého dobrého slova, které se neřeklo. Tak.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.