Jiří Pehe: Vládní odmítnutí emisních povolenek a migračního paktu je planý populismus

Další postup vlády je nejasný už proto, že se nejedná o dvoustranné dohody, od nichž může jedna ze smluvních stran odstoupit. Jsou to právně závazné dohody celé Evropské unie, které byly schváleny způsobem odpovídajícím evropským smlouvám. Pokud nějaká členská země oficiálně oznámí, že se jimi nebude řídit, vystavuje se riziku postihů.

Čtěte také

Babiš je pragmatik, dá se s ním dohodnout. Pokud chce něco prosadit, tak v Bruselu, tvrdí analytik

Evropská komise se zemí, která se odmítá řídit schválenými dohodami, obvykle nejprve vede polická jednání, ale neuspěje-li, může zahájit řízení, které může skončit až žalobou u Evropského soudního dvora. Ten může rozhodnout, že rebelující země má platit vysoké pokuty.

Ty by přitom v přepočtu na obyvatele mohly být mnohem vyšší než finanční úspory plynoucí z odmítnutí emisních povolenek nebo příspěvků do fondu solidarity v rámci migračního paktu.

Krátkozraké rozhodnutí 

Systém emisních povolenek má navíc začít platit až od roku 2028. Pakt o migraci a azylu Evropské unie pro změnu vstoupí v platnost až v červnu příštího roku. Česká republika navíc kvůli přílivu statisíců ukrajinských uprchlíků dostala z účasti na solidárním mechanismu roční výjimku.

Čtěte také

Nerudová: Pokud Česko nebude spolupracovat na úpravách ETS2, ztratí přístup k sociálně klimatickému fondu

K jednání o případných změnách v obou evropských dohodách je tedy dost času bez toho, že je třeba dělat okázalá gesta, která pro Českou republiku mohou vyústit do postihů.

Proč česká vláda obě evropské dohody demonstrativně odmítá už teď, se dá z větší části vysvětlit snad jen tak, že jde o gesto určené převážně voličům hnutí ANO, Svoboda a přímá demokracie a strany Motoristé sobě. Na evropské úrovni se vláda možná bude chovat mnohem více pragmaticky, než co by naznačoval bojovný jazyk vládního usnesení.

To také uvádí, že jedním z důvodů pro odmítnutí migračního paktu je zajištění maximální bezpečnosti českých občanů. Jenže pokud se Česká republika sama z migračního paktu vyčlení, může se bezpečnost občanů naopak zhoršit, protože naše země nebude profitovat z toho, že EU výrazně zpřísnila podmínky pro migraci a návratovou politiku. 

Čtěte také

Petr Hartman: Turek s Macinkou vyvolali zmatek

Jinými slovy: pokud se k nám nelegální migranti navzdory všem opatřením vlády i plánovanému zpřísnění azylového zákona dostanou, Česká republika si s nimi bude muset poradit sama – bez možnosti využít evropskou návratovou politiku. To může z České republiky naopak učinit pro mnoho migrantů konečnou destinaci.

Vláda má problém zejména s principem solidarity, který pakt zavádí. Ten by měl fungovat tak, že si členské země budou moci vybrat, zda ze zemí zasažených vysokou migrací přijmou migranty k řízení o azylu, anebo zda raději přispějí za migranty, které odmítnou převzít, finančním příspěvkem do společného fondu solidarity.

Jiří Pehe|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Solidární příspěvek za odmítnutého migranta je momentálně zhruba 20 tisíc eur, což není nic, co by si Česká republika nemohla dovolit. Argumentovat, že nic platit nebudeme, protože nelegální migranti v EU nemají prostě co dělat, je dosti sobecký přístup, který zbytečně naši zemi poškodí v očích ostatních členských zemí, které chtějí být navzájem solidární.

Rozhodnutí vlády je navíc krátkozraké. Představme si, že by Rusko nakonec začalo vítězit na Ukrajině a do pohybu směrem na Západ by se daly další miliony ukrajinských uprchlíků, z nichž mnozí by nepochybně skončili v České republice, ať už bychom hranice chránili jakkoliv. Systém, v němž by si ostatní země tyto migranty přerozdělily, nebo alespoň solidárně finančně přispěly, by se České republice mohl ještě velmi hodit.

Autor je politolog a publicista