Jiří Pehe: Vláda osvícených versus demokracie

Pod palbu kritiky se dostal i samotný parlamentarismus. Vlády hlásící se k parlamentarismu prý dokázaly zvýšit za posledních deset let zadlužení země ze 400 miliard korun na 1700 miliard korun, napsal jeden významný levicový komentátor. Argumenty proti Zemanovým ústavním postupům i údajným snahám ovládnout sociální demokracii je prý tudíž třeba pečlivě vážit. Je třeba se ptát, čí vítězství bude lepší pro živořící zemědělce, pro přežívající živnostníky, pro propuštěné horníky.

Ano, parlamentní demokracie, zvláště v zemích, které s ní nemají moc zkušeností, může být docela neefektivní proces, kterým ze zákulisí manipulují různé parazitické struktury. Potíž je v tom, že mocenské zkratky pod záštitou silného vůdce, s heslem neodkladného řešení problémů země, jsou většinou jen přímou cestou do politických pekel.

Více než čtyřicet let vládla v této zemi strana, která údajně věděla, jak „vědecky“ řešit nejen problémy naší země, ale celého světa. Na celém světě to nebylo hned možné, tak se do vědeckého řešení pustila alespoň v rámci sovětského bloku. Parlamentarismus byl prohlášen za buržoazní přežitek, ačkoliv parlamentu bylo dovoleno dál existovat. Dokonce se konaly volby, v nichž 99 procent občanů volilo jednu kandidátku.

Vláda neodvozovala svoji legitimitu od parlamentu, ale od jediné strany. Strana se navíc v horších časech opírala o jediného vůdce. Lidové demokracii bylo učiněno zadost v podobě takzvaného demokratického centralismu.

Bylo to rozhodování prý efektivnější, než zastaralá liberální demokracie. Ovšem s několika malými háčky. Jedním z nich bylo, že po čtyřech dekádách neustálého a hlasitě deklarovaného řešení problémů dělníků, rolníků, horníků, inteligence a obecně všeho pracujícího lidu, se režim dopracoval až ke krachu. Nikdy se už asi nedozvíme, o kolik zvýšil tento zaručeně neparlamentní režim přímé i nepřímé zadlužení země. I proto, že takové informace byly tajné.

Ke krachům také obvykle nakonec spějí i mírnější formy autoritářství. Někdy takové země, začínající jako rozvojové, po určitou dobu ekonomicky rostou, jenže pak tyto režimy, jako třeba dnešní Čínu, začne vnitřně rozežírat korupce a nejasná pravidla hry, protože neexistuje otevřené fórum pro kritickou diskusi. Roste i frustrace mnoha lidí, že jim rádoby osvícení vůdci - odmítající těžkopádný parlamentarismus ve jménu řešení velkých problémů - odpírají svobodu.

Možná bychom tedy v současné diskusi měli více zvažovat i různá rizika takových mocenských zkratek. Odbývat je tím, že se parlamentarismem ohání zdiskreditovaný Kalousek a jemu podobní, kteří pod záštitou parlamentarismu náš pracující lid v minulých letech jen šidili, je dosti krátkozraké.