Jiří Pehe: Úspěšná koaliční jednání

Média v zastoupení veřejnosti byla sice často nervózní z toho, že nová vláda vzniká pomalu, navíc jsme si dosyta užili obvyklého českého sýčkování, že se jednání zaručeně zasekne na tom či onom. Přitom se takové obavy při troše nadhledu mohly po právu jevit jako dosti liché.

Především je už od voleb jasné, že volební výsledky odsoudily ke společnému vládnutí právě tři výše zmíněné politické subjekty. Nabízelo se sice teoreticky několik variant vládních koalic, ale pouze koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL se ve světle tristního stavu stran bývalé vládní koalice jeví jako reálná.

Bylo tak od počátku zřejmé, že pokud si ČSSD, ANO a KDU-ČSL nechtějí výrazně uškodit u voličů coby strany neschopné přijmout odpovědnost, musejí se domluvit. Pozitivní je, že se s výjimkou úvodního extempore v podobě pokusu o vnitrostranický převrat v ČSSD se povolební jednání nesla jednání v konstruktivním duchu.

Nebyli jsme svědky ani teatrálních hrozeb odchodu z jednání, ani podezřelého spěchu vytvořit koalici v co nejkratší době. Jinými slovy, v jednání panovala jistá přiměřenost – jak pokud jde o jejich délku, tak styl.

Ta část médií, která bombardovala jednající politiky i veřejnost pochybnostmi, zda vzhledem k programovým rozdílům může koalice vůbec vzniknout, jakož i útočnými komentáři na téma údajné pomalosti jednání, by se možná měla podívat, jak se taková jednání vedou v zavedenějších demokraciích, než je ta česká. Ve všech se obvykle jedná týdny či měsíce, ve všech veřejnost i média chápou, že kompromis není při vzniku koalic špinavé slovo, ale umění možného.

A že nakonec právě to, co se dohodne jako to možné, činí demokracii demokracií. Vládnout z pozice síly či většiny je snadné. Hledat průsečík, který je přijatelný nejen pro jednající strany, ale reprezentuje i většinový zájem společnost, je o poznání těžší.

Rodící se koalice přitom stihla nejen dohodnout společný vládní program, který se jeví být pro všechny tři strany dobrý kompromisem, tak i nezbytné kroky na parlamentní půdě, jako je snaha přijmout státní rozpočet, které bylo třeba učinit ještě před vznikem koalice.

Dá se předpokládat, že jednání neztroskotají ani na rozdělení vládních postů, protože když už jednou byla rodící se koalice schopná schválit společný program, její jednotlivé strany by si vážně uškodily, pokud by se jednání nyní zasekla na dělení postů.

Zdá se, že poslední vážnou hrozbou pro rodící se vládu je prezident Miloš Zeman, jenž evidentně nechce hrát roli pouhého moderátora, který snaze jednajících stran dohodnout se pomáhá, ale spíše roli jakéhosi arbitra, který z výšin Hradu bude kupříkladu posuzovat i jednotlivé kandidáty na ministry. Pokud se tak opravdu zachová, riskuje, že jeho popularita u veřejnosti dále poklesne, protože v kontrastu s prozatím velmi vstřícným, dalo by se říci „státnickým“ přístupem jednajících stran, se bude jevit spíše jako osobními motivy poháněný kazisvět.