Jiří Pehe: Spor o zahraniční politiku i výklad ústavy

Prezident si přeje jako velvyslankyni na Slovensku manželku bývalého prezidenta Livii Klausovou, Schwarzenberg si myslí, že Klausová nemá k výkonu funkce odborné předpoklady, navíc do pozice velvyslance na Slovensku byl už de facto schválen diplomat Jaromír Plíšek. Dokud se Schwarzenberg nepodvolí, odmítá prezident schválit další velvyslance navrhované ministrem.

Média prezentují spor mezi hlavou státu a ministrem zahraničí i jako pokračování jejich nedávného souboje o prezidentský post, v němž Klausová podpořila Zemana. Jenže v tomto sporu jde o mnohem víc.

Zahraniční politika je oblastí, v níž je rozdělení pravomocí mezi vládou a prezidentem velmi nejasné. To se ukázalo už během prezidentství Václava Havla, a ještě více pak během prezidentství Václava Klause. Podle ústavy prezident zastupuje zemi navenek a sjednává mezinárodní smlouvy. Jmenuje také velvyslance.

Jakkoliv jsou tyto pravomoci kontrasignované, což znamená, že s jejich výkonem či obsahem musí souhlasit vláda, mechanismus dosahování tohoto souhlasu není v ústavě přesně popsán. Jisté je, že pokud se prezident s vládou na některých krocích v oblasti zahraniční politiky nedohodne, mohou se obě centra výkonné moci navzájem docela účinně blokovat.

V zahraniční politice existuje úzus, podle kterého výkon zahraniční politiky na vládní úrovni zabezpečuje primárně ministerstvo zahraničí, které by se také na různých krocích, kde se může dostat do sporu s prezidentem, mělo s hlavou státu, pokud možno, dohodnout. Jmenování velvyslanců je jednou takovou oblastí.

Ve skutečnosti ale, jak upozorňuje například expert na ústavní právo Jan Kudrna, ústava stanoví pouze tolik, že vedoucí zastupitelských misí jmenuje prezident republiky. Výkon této pravomoci je podmíněn spolupodpisem předsedy vlády. Nic více a nic méně. Především ústava nehovoří o jakékoliv roli ministra zahraničních věcí. Dokonce nic takového nestanoví ani žádný zákon.

Prezident tedy nepochybně má právo navrhnout a prosazovat například Livii Klausovou, a ministr mu v tom nemůže nijak bránit. Nominace na velvyslance přicházející z ministerstva by prezident teoreticky nemusel brát vůbec v potaz. Prezidenta limituje pouze spolupodpis premiéra, kterého pro změnu limituje koaliční politika.

Jinými slovy, kdyby například premiér Nečas nyní kontrasignoval Zemanovo rozhodnutí jmenovat Klausovou velvyslankyní na Slovensku, nemá Schwarzenberg žádné přímé ústavní nástroje tomu zabránit. Jelikož je ale předsedou koaliční strany, mohl by kvůli tomu položit vládu. Jmenování Klausové by sice nezabránil, ale premiér by si jistě předem kontrasignaci dobře rozmyslel.

Je tedy zřejmé, že se Schwarzenberg a Zeman musejí nakonec nějak dohodnout. Nutnost dohodnout se ovšem nevyplývá přímo z ústavy, a není také pravda, jak tvrdí někteří analytici, že navrch má ve sporu automaticky ministr zahraničí. Naopak.

Jinou věcí je, jak by to být mělo. I proto právě v oblasti rozdělení pravomocí mezi prezidentem a vládou potřebuje česká ústava zásadní úpravu. Zahraniční politiku by měla vykonávat v parlamentní demokracii vláda prostřednictvím ministerstva zahraničí, ústavně neodpovědný prezident by měl mít na starosti jen to, co mu vláda explicitně svěří. Dokud ale k takové změně ústavy nedojde, je zbytečné Zemana kritizovat. Nedělá nic jiného, než že ústavu v její současné podobě důsledně využívá ve svůj prospěch.