Jiří Pehe: Roztříštěná pravice

02841150.jpeg
02841150.jpeg

Situace české pravice před předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny dost připomíná tu, kterou si mnozí pamatují ze Slovenska před vítězstvím levicového Smeru Roberta Fica v roce 2006.

Tam se také pravice nejprve během své vlády pod vedením Mikuláše Dzurindy rozhádala a zabředla do nejrůznějších skandálů. I před volbami se pak dál štěpila, než aby raději hledala společnou platformu proti sílící levici. Nakonec skončila v hluboké defenzivě. Pro Fica pak bylo snadné před slovenskou veřejností obhájit nechuť jít s těmito stranami po volbách do vlády. Raději vytvořil koalici s nacionalisticko-populistickými stranami, Hnutím za demokratické Slovensko a Slovenskou národní stranou.

Pravice se ovšem z tohoto debaklu nepoučila, hádky a štěpení pokračovaly. Výsledkem bylo drtivé vítězství Smeru v roce 2010, které umožnilo Ficovi vládnout bez koaličních partnerů, a zanechalo pravicovou část spektra ve stavu, kdy není schopná fungovat ani jako sebevědomá opozice.

České pravicové strany nyní předvádějí něco podobného. Zejména občanští demokraté a TOP 09 by kupříkladu mohli vytvořit nějakou společnou platformu či dokonce předvolební alianci, jenže zejména ODS je momentálně ve stavu, kdy její lídři, zdá se, nejsou schopni strategicky uvažovat.

Ke štěpení pravice také vydatně přispěl bývalý předseda strany a později prezident Václav Klaus, který nejprve odmítl nabídky pomoci ODS, kterou kdysi zakládal, aby si pak po nějakou dobu pohrával s myšlenkou, že by zaštítil několik menších pravicových a nacionalistických subjektů.

I když nakonec oznámil, že do Sněmovny kandidovat nebude, takže nějaký nový subjekt, kterému Klausovi příznivci už pracovně začali říkat „klausovci“, s přímou účastí Klause nevznikne, už jen jeho koketování s touto myšlenkou pravici dále rozdrobilo. Navíc Klaus uvedl, že ač sám nebude kandidovat, je ochoten pomoci některým stranám, které kandidovat budou.

Klaus jako zkušený politik jistě věděl, že jeho návrat do stranické politiky není příliš reálný, a i proto se jeho koketování s možností postavit se do čela „klausovců“ jevilo především jako pokus dále oslabit ODS, s níž se před časem ve zlém rozešel. Rozdrolení pravice do několika navzájem v podstatě znepřátelených subjektů hraje samozřejmě do karet levici.

Největší nadějí, že volby nakonec nedopadnou pro pravici úplně katastrofálně, je tak paradoxně údajně levicový prezident Miloš Zeman. Ten zase dělá v podobě svých nejrůznějších prohlášení i aktivit svých spojenců vše pro to, aby rozložil ČSSD, která, kdyby zůstala jednotná, by mohla dosáhnout výsledku ne nepodobného tomu, jehož dosáhl Smer Roberta Fica na Slovensku v roce 2010.

Zdá se prostě, že dva nejvýznačnější čeští političtí matadoři, Klaus a Zeman, kteří pomohli kdysi vybudovat silné pravicové a levicové strany, činí v současné době vše pro to, aby toto své dílo definitivně zničili. Ponechme stranou, zda tak činí kvůli osobním ambicím či zhrzenosti z nevděku svých bývalých stran, či kvůli nějaké jiné agendě. Jisté je, že existuje reálné nebezpečí, že se z české stranické scény napravo a možná i nalevo od politického středu mohou stát jen trosky, které rozhodně nebudou schopny řešit hromadící se problémy země.