Jiří Pehe: Komunisté jako lakmusový papírek

Ještě zřetelněji pak tyto instinkty vystupují na povrch, když dojde na nějakou mezinárodní krizi. V takových případech si můžeme být jistí, že komunisté budou mluvit stejným jazykem a snášet stejné argumenty jako Kreml.

Pro leckoho může být tato příchylnost českých komunistů k pozicím současného Kremlu matoucí. Vždyť Vladimir Putin je představitelem režimu, který bychom mohli označit za jakousi odnož neofašismu, v němž hraje prim etnický nacionalismus a tradiční ruský imperialismus. Ani s ruskou komunistickou stranou se Putin nijak nemazlí, pokud ho kritizuje.

Co tedy české či ruské komunisty se současným Kremlem spojuje? Především je to v podstatě odpor k Západu a jeho hodnotám. S tím pak souvisí celá řada dalších postojů, jako je preferování vlády silné ruky na úkor parlamentarismu, který komunisté vždy vnímali jako dekadentní a slabošský. Když už podle pravidel parlamentarismu musí hrát, přizpůsobí se a rádi pak mluví o vládě zákona, pravidlech hry a mezinárodním právu. Nebo bouří proti zkaženostem liberální demokracie, jako je korupce, způsobem, který navozuje dojem, že jim jde ze všeho nejvíc o očistu tohoto systému.

Jakmile ale dojde na lámání chleba, jako je například postoj k anexi Krymu putinovským Ruskem, nebo v domácí politice postoj k sudetoněmecké otázce, popřípadě k majetkovému vypořádání s církvemi, jde předstírání demokratických postojů stranou. Ne že by k takovým tématům nemohla mít kterákoliv politická strana kritické postoje, jde spíše o jazyk a způsob argumentace, které svojí nesmiřitelností i zabarvením připomínají předlistopadový režim.

Čtěte také

KSČM tak svým způsobem hraje užitečnou roli. Tím, že v krizových situacích převládnou ve straně její antidemokratické a protizápadní instinkty, jsou její stanoviska jakýmsi lakmusovým papírkem pro všechny demokraty.

Možná ještě zajímavější než to, jakým způsobem reaguje KSČM v zásadních krizích, jako je ta současná na Ukrajině, je ale skutečnost, že takové krize odhalují politiky s bolševickou mentalitou i v jiných stranách. Mnohdy se, možná nepřekvapivě, jedná o bývalé dlouholeté komunisty, kteří přešli kupříkladu k sociální demokracii. Jinými slovy: není asi náhodu, že současné ruské chování obhajují především ti významní představitelé ČSSD, kteří byli v minulosti v KSČ.

Jakousi bolševickou mentalitou je ovšem zasažena i krajní a nacionalistická pravice. I ona je v podstatě protizápadní. Můžeme si tak být jistí, že i lidé z okolí Václava Klause, jakož i sám bývalý prezident, budou mluvit v krizi, jako je ta na Ukrajině, stejným jazykem jako Kreml.

Právě v těchto krizích se vyjevují rozdíly mezi dvěma skupinami politiků i intelektuálů, kteří jsou kritičtí k selháním současné západní civilizace. Jedni kritizují korupci, sociální nerovnosti či občasné obcházení mezinárodního práva, ale západní civilizaci celkově brání. Druzí v podstatě preferují autoritářství, které v posledních 200 letech bylo vždy popřením skutečných hodnot Západu. U nás je identifikujeme o to snadněji, že v mezinárodních krizích začnou mluvit stejně jako komunisti.