Jiří Pehe: Co vypovídá úspěch Le Penové o Visegrádu?
Relativní úspěch Národní fronty v regionálních volbách ve Francii přijali někteří komentátoři a politici ve visegrádských zemích téměř se zadostiučiněním.
Poukazují na to, že Francie a některé další země západní Evropy doplácejí na nerozumnou imigrační politiku. Ukazuje se prý, že země Visegrádu, které západ Evropy údajně nemístně mistroval ohledně jejich málo vstřícných postojů k uprchlíkům, jednaly správně.
Což o to, západoevropská imigrační politika i migrační politika celé Evropské unie jistě nebyly v posledních letech ideální, což se plně vyjevilo v uprchlické krizi.
Přesto je možné argumentovat, že západní demokracie—i navzdory některým apokalyptickým předpovědím—si s krizí nakonec poradí.
Jak ve Francii, tak v Německu nebo třeba v Rakousku, drží demokratické strany i navzdory vzestupu populistů všeho druhu vládu pevně v rukou.
Nic nenasvědčuje tomu, že by extremisté mohli získat parlamentní většiny v zemích, jejichž střední třídy jsou už několikátou generací odchovanou liberální demokracií.
Vítězství Národní fronty Marine Le Penové v šesti ze třinácti regionů v prvním kole regionálních voleb ve Francii vzbudilo velký rozruch zejména proto, že ve světle současné uprchlické krize a nedávných teroristických útoků v Paříži mají mnozí politici a komentátoři tendenci výsledky přeceňovat.
Na místě je ale trocha střízlivosti. Tak především Národní fronta nemá na francouzské politické scéně dostatečně silné spojence k tomu, aby se s podporou, kterou ukázaly regionální volby, mohla dostat k moci. Rozhodně ne na celostátní úrovni.
I na té regionální bude mít problém výsledky z prvního kola uhájit, protože ve francouzském dvoukolovém volebním systému se voliči demokratických stran spojují v druhém kole proti extremistickým stranám.
Je tedy velmi nepravděpodobné, že by Národní fronta mohla ve Francii vládnout. A kdyby k tomu někdy došlo, bylo by to jen za cenu dalšího posunu směrem k politickému středu.
Koneckonců už nyní je program Národní fronty—s výjimkou antiimigrační a euroskeptické rétoriky—těžko k rozeznání od stran hlavního proudu.
Jak už bylo řečeno, ve Visegrádu se mnozí politici a analytici na volební výsledky ve Francii (nebo před tím v Rakousku) dívají s trochou škodolibosti, přičemž neopomenou dodat, jak prozíravá je k uprchlíkům nevstřícná a ve věci uprchlíků se zbytkem Evropské unie nesolidární politika zemí Visegrádu.
Toto sebeuspokojení ale není na místě.
Vždyť i navzdory tomu, že se visegrádské země dokázaly vyhnout přijetí většího počtu migrantů (a hrozba islamistického teroru pro ně existuje zatím jen v teoretické rovině), hned tři z visegrádských zemí mají jednobarevné vlády dosti nevábných politických stran.
Hlavním námětem pro obavy visegrádských tvůrců veřejného mínění by měla být tudíž spíše slabost liberální demokracie doma než situace ve Francii.
I navzdory úspěchu Le Penové je totiž jen těžko představitelné, že ve Francii by mohlo dojít k podobnému zaškrcování liberální demokracie, jaké už nějakou dobu předvádí Fidesz Viktora Orbána v Maďarsku nebo ve své současné nedemokratické ofenzivě Právo a spravedlnost Lecha Kaczynského v Polsku.
Vzorem demokracie není ani jednobarevná vláda Smeru na Slovensku.
A pokud u nás v příštích volbách do Poslanecké sněmovny zvítězí Andrej Babiš a v prezidentských svůj mandát obhájí Miloš Zeman, budou u nás ještě mnozí závistivě pokukovat po Francii a dalších západních zemích—i kdyby tam strany jako Národní fronta získaly ještě nějaké to procento navíc.
Platí prostě staré dobré přísloví, že nejlepší je vždy zamést si před vlastním prahem.
Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
