Jiří Ovečka: Ani černé, ani bílé, jen sporné

Jaké tajné informace bývalý pracovník CIA a NSA vlastně vynesl? Přísně tajné dokumenty, které prokazují značný rozsah odposlouchávání a monitorování telefonických rozhovorů a internetové komunikace v Evropě, a to i u zcela spřátelených států. Pobouření vyvolalo například to, že jen v Německu monitoruje americká špionáž údajně půl miliardy hovorů, e-mailů a textových zpráv. Denně na 20 milionů telefonických hovorů a deset milionů internetových souborů.

Jistě, je to strašná, obludná představa – být neustále monitorován Velkým bratrem. Nikoho by to nenechalo chladným. Jenomže. Je už jasné, že stejně jako bude navždy věčný konflikt globálního a individuálního pojetí světa, rovněž tak bude věčný i konflikt mezi sledováním za účelem bezpečnosti a ohrožením soukromí.Kde je ta pomyslná hranice, která by se měla dodržovat? A kdo ji určí? V devadesátých letech – dobách českého Klondike – jsem se jako novinář běžně stýkal z lidmi z podsvětí, stejně jako s příslušníky těch nejtajnějších bezpečnostních složek. Při setkání bylo úplně běžné, že jsme oba ostentativně vytáhli mobil a nejen ho vypnuli, ale dokonce vytáhli baterii, úplně mobil rozložili, aby bylo jasné, že nás nikdo nemůže odposlouchávat. A aby se vyloučily další možnosti odposlechů, některé schůzky byly v hlučném prostředí, jindy bylo poblíž zařízení na zachycení přenosu signálu, používal jsem ty nejnáročnější kryptovací programy apod.

Překlopilo se ale desetiletí – tedy i tisíciletí – a ejhle - při jednom setkání s příslušníkem Bezpečnostní informační služby jsem automaticky – již zvyklý na daný rituál – vytáhl z mobilu baterii a položil na stůl. On se krátce zasmál a řekl, ať ji dám klidně zpátky. Na můj údiv reagoval úplně prostě: „Pane redaktore, dnes už naprosto není problém kohokoliv sledovat, monitorovat, odposlouchávat. Problém je v tom, že musí být někdo konkrétní, kdo si nahrané údaje skutečně poslechne, kdo je zapíše, vyhodnotí, kdo řekne, jaká konkrétní opatření se mají k tomu zaujmout. A to už musíte být vysoce exponovaná osobnost a musí jít o mimořádně důležitou věc, aby Vám někdo věnoval tolik energie, času a finančních prostředků.“ Po této zkušenosti opatření proti případnému odposlechu na schůzkách ustávala, a časem – alespoň v mém okruhu - ustala úplně. Proto dnes - čím větší počty údajných odposlechů ke zděšení strážců lidských práv média uvádějí, tím menší hrozbu v tom vidím.

A navíc - vadí někomu (kromě teroristů), že řekne-li do telefonu slova bomba, Al Káida, či něco podobného, že se někde ve zpravodajském centru sepne nahrávací zařízení a poté se musí vyhodnotit, zda jde o hrozbu či nikoliv? A exponované osobnosti musí počítat s tím, že jim soukromí patří jen v omezené míře. Zrovna v těchto dnech uzavřely Spojené státy zastupitelské úřady v muslimském světě. Nikdo neví proč. Nepochybuji však, že na základě činnosti zpravodajských služeb a možná na základě i některých nezákonných odposlechů a nezákonné činnosti agentů třeba i ve spřátelených zemích. Kdyby se tyto zdroje odhalily, možná by to byla opět voda na mlýn strážcům lidských práv a lidského soukromí, kteří by pak poplašně bili na buben.

Samozřejmě se najdou tací, kdo řeknou, že celá akce uzavření zastupitelských úřadů je jen PR akce USA na ospravedlnění svých zpravodajských kroků a zlehčení případů Snowden, Manning, WikiLeaks a další. Je jasné, že čas od času bude docházet ke zneužívání zpravodajských informací – ostatně, co jiného je u nás nedávná kauza Nagyové, která údajně nechala sledovat manželku premiéra zpravodajskými službami? Proto je dobře, že existuje jakási kontrola, reflexe, že vyleze tento problém na veřejnost a je odsouzen – ať už trestně právně, nebo jen morálně.

Rovněž je asi dobře, že vylezla na povrch aféra Snowden, ovšem s podmínkou, že díky vyzrazeným tajným informacím nebyli odhaleni agenti nebo bezpečnostní akce. Zda k tomu došlo, nemohu posoudit. Vůbec se ale nedivím rozhořčení bezpečnostních složek a vlády USA a do budoucna jim přeji natolik dokonalou zpravodajskou službu, aby byli schopni zabránit teroristickým akcím ve světě. V kauze Snowden totiž není nic jednoznačně černé ani bílé, jen zaručeně sporné, a je dobře, že se o této spornosti mluví.