Jiří Leschtina: Země rozpolcená politikou strachu

Uprchlíci z Afriky v Izraeli
Uprchlíci z Afriky v Izraeli

Je to nepřehlédnutelný rys v české volební kampani do Evropského parlamentu. Hlavním strašákem nejsou muslimští uprchlíci.

Čeští nacionalisté své xenofobní motivy tentokrát přednostně vtělili do hesel, slibujících konec diktátu Bruselu. To lze vlastně uvítat. Jakkoliv u bojovníků s bruselským jhem jde jen o přesun důrazu z jedné demagogie na druhou.

Thomas Kulidakis: Migrační krize společnosti a politiky neskončila

uprchlíci

Pro stratégy českých politických stran to musí být k vzteku. Žádné hordy krvežíznivých migrantů nepřišly ani po čtyřech letech.

Na co bychom ale neměli zapomenout, to je lehkost, s jakou se v minulých letech podařilo nejotrlejším populistům českou společnost infikovat strachem z migrantů. Zůstává varovným mementem neuvěřitelný úspěch antiuprchlické rétoriky v zemi, které se migrační vlna vyhnula obloukem.

V roce 2016, kdy uprchlická krize byla těsně za vrcholem, zásadně odmítalo migraci podle průzkumů organizace European Social Survey 38 procent Čechů. V protiimigračních postojích Evropanů tak Česká republika zaujala druhou příčku za orbánovským Maďarskem, kde příchod cizinců z chudších nebo válkou postižených zemí razantně odmítalo 64 procent lidí.

Z téhož průzkumů také vyplývá, že ve vyspělých západoevropských zemích se za posledních 15 let příliš nezměnily většinové, spíše umírněné postoje k migraci. Přestože mnohé státy prošly v předchozích letech dramatickým vývojem. Například v Německu rok poté, co ho zasáhla víc než milionová uprchlická vlna, nekompromisně odmítalo migraci pouhých šest procent občanů.

Rodnou sestrou strachu je nenávist

Vinu za českou antiuprchlickou hysterii, daleko převyšující evropský průměr, nesou především někteří ústavní činitelé a státníci. Zatímco v Německu prezident uklidňoval veřejnost a kancléřka s ministrem vnitra hledala praktická řešení, u nás se někteří vrcholní představitelé utrhli ze řetězu.

Jak mění migrace Evropu? Přijďte diskutovat na veřejnou debatu Plusu

Debata migrace

Migrační krize skončila. V posledních dvou letech jsou podle dat OSN počty příchozích do Evropy nižší než v roce 2014 (tedy před vypuknutím tzv. migrační krize).

Zvlášť Hrad doslova vydupával ze země strach z uprchlíků a to při každé příležitosti. Připomeňme temné prezidentovy předpovědi, že nejpozději v létě 2016 se přes nás převalí statisícová uprchlická vlna. Nebo jeho slovní exhibice na téma, že ne všichni muslimové jsou teroristé, ale všichni teroristé jsou muslimové. Či jeho blouznivá doporučení deportovat ekonomické migranty na neobydlené řecké ostrovy nebo na prázdná místa v severní Africe.

Pod kotlem přitápěl i tehdejší ministr vnitra Chovanec, který osobně na sociálních sítích harašil se zbraněmi a na adresu uprchlíků se nechal slyšet: „Jsou to chudáčci, ale nenecháme si rozvrátit zemi.“ A když připočítáme přizvukování okamurovců, komunistů a dalších xenofobů, nemůžeme se divit, že islamofobie zasáhla nemalou část naší společnosti.

Tahle hra se strachem, který dokáže zatemnit uvažování a změnit chování lidí, nutně zanechala otevřené rány. Už jen proto, že rodnou sestrou strachu je nenávist, která se přelila do společnosti. Výsledkem je až přílišná propast mezi příznivci populistů všeho druhu a voliči demokratických stran. O takto rozdělené společnosti ale sní všichni autoritáři, neboť si ji lze mnohem snadněji podmanit.

Jiří Leschtina

A tak navzdory tomu, že muslimský strašák u nás přece jen bledne, s následky politiky strachu se budeme potýkat ještě dlouho. A nelze vyloučit ani úspěšný nástup autoritáře, který na cestě k moci sklidí plody sváru, zasetého a přiživovaného i z nejvyšších hradních výšin.