Jiří Leschtina: Zemanův vzkaz profesorům – všichni jste Putnové!

02126062.jpeg
02126062.jpeg

Je na čase to říct jasně: Prezident Zeman válčí s vysokými školami. Pokud oddaluje jmenování téměř padesáti profesorů a tlačí na to, aby tato pravomoc byla svěřena předsedovi Senátu, nejde o uvážlivé omezování prezidentských pravomocí, jak nám namlouvá hlava státu. Je to pokus o odvetu těm, kteří se dokázali Miloši Zemanovi vzepřít.

Na počátku byla prezidentova neochota jmenovat profesorem literárního historika Martina Putnu, který před přímou prezidentskou volbou nahrál video „Putin volí Zemana“. Když byl prezident donucen pod tlakem rektorů ustoupit, nepozval 28. října na Hrad rektora Jihočeské univerzity Libora Grubhoffera. Ten předtím odmítl přijet na jmenování profesorů na protest proti Zemanově útoku na Putnu.

Poté, co nepozval ani dalšího rektora, který mu znemožnil v rámci volební kampaně promlouvat ke studentům, došlo k tomu, co prezident asi neočekával. Na Hrad odmítla přijet drtivá většina pozvaných rektorů. Tohle gesto akademické elity bychom měli i zpětně docenit. Dala najevo, že hodlá hájit akademické svobody i před prezidentem, jehož síla se před volbami zdála obrovská. Tím zažehla v Zemanově nitru další z jisker pomstychtivosti, jež u něj rychle přecházejí v požár.

O tom, že plameny už plápolají, svědčí odpověď Miloše Zemana na otázku, co bude dělat, když změnu ve jmenování profesorů parlament neschválí: „Pak bych postupoval stejně jako v případě docenta Putny, jmenovací dekret bych sice podepsal, ale pověřil bych ministra školství, aby dekrety profesorům předal.“ To lze ale chápat i jako temný vzkaz: Od teď jste pro mne všichni Putnové, nelezte mi na oči.

Přitom, jestli by někdo měl být přirozeným spojencem akademiků, tak prezident. Vždyť je spojuje úkol formulovat, kam tahle společnost směřuje, jaké jsou základní zájmy státu. Tedy něco, na co rezignovaly politické strany, přetahující se o moc.

A na co rezignoval i současný prezident. Zkusme si najít, jakými texty přispěl do společenské debaty Miloš Zeman. Ano, narazíme na článek z roku 1989, v němž odvážně zkritizoval tehdejší režim. Od té doby ale neobjevíme nic podstatnějšího než knihu Jak jsem se mýlil v politice, což je spíš snůška drbů a žlučovitých útoků na oponenty. Pak ale vyznívá Zemanovo přesvědčení, že by měl posuzovat kandidáty na profesory, jako hodně přemrštěná ambice.

Někdo může namítnout: Zeman ale slíbil, že nemíní klást překážky při jmenování patnácti nových rektorů. Tak jaká pak válka s vysokými školami?

Nezapomínejme ale, že rektoři jsou voleni svobodnými akademickými senáty. Pokud by si chtěl Zeman najít mezi nimi svého Putnu, musí počítat s obrovským odporem celého vysokoškolského prostředí. Při tom rektoři se mu už jednou dokázali postavit. Akademici by tak nemuseli být marnou inspirací pro politiky příští koalice, s níž prezident také hraje divné hry.