Jiří Leschtina: Uprchlíci z Ukrajiny se nesmí stát obětí komunálních ani prezidentských voleb
Způsob, jakým vedení státu a většina společnosti přistoupily k více než třísettisícové vlně ukrajinských uprchlíků, se bezesporu zařadí k světlým okamžikům naší historie. Všudypřítomné vzepětí empatie a podpory, jaké se dostalo běžencům, mezi kterými převažují ženy a děti, mohlo být i duchovní posilou lidem zasaženým hrůzami Putinova válečného běsnění.
Jestli vlna sounáležitosti s Ukrajinci přetrvá, bude záležet především na tom, jak se vláda zhostí hlubší integrace uprchlíků, jak si poradí s kapacitou bydlení nebo vzdělávacího systému. Ale také na průběhu volební kampaně do vedení obcí, měst a třetiny senátu, která na podzim přejde do žhavé fáze prezidentské volby.
Čtěte také
Přitom právě v kampaních minulých let vrcholilo zvrhlé soutěžení politiků, kdo je víc antiuprchlický. Populisté a xenofobové rozdmychávali strach z migrantů, hlavně těch islámských, a voličům slibovali: já jsem ten pravý, kdo vás ochrání.
A je bohužel příznačné, že s migrační kartou hráli i mnozí politici demokratických stran. Výsledkem toho všeho bylo, že jsme se stali zemí s minimálním počtem žadatelů o azyl, zato s největším strachem z uprchlíků.
Brnkání na struny závisti
Dnes ony statisíce migrantů, kterými nás strašil prezident Zeman, tady skutečně máme. A taky politiky, kteří už začali oživovat osvědčené antiuprchlické motivy volebních kampaní z uplynulých sedmi let.
Jak jinak než jako brnkání na struny závisti můžeme vnímat kampaň Andreje Babiše, ve které bombarduje Fialův kabinet obviňováním, že ukrajinským běžencům pomáhá na úkor „našich lidí“.
Čtěte také
Co jiného než vyvolávání zášti lze spatřovat v jeho nedávném výroku, že „z Ukrajiny přicházejí i bohatí lidé v drahých autech, kteří také čerpají dávky“. Jde jen o oprášení primitivní demagogie, která přiměla ukrajinského velvyslance Jevhena Perebyjnise k lakonické poznámce, že „možnost zůstat naživu není žádný přepych“.
Rovnou na putinovský slovník už najel Tomio Okamura, který nepokrytě označuje Ukrajinu jako semeniště neonacistů. „Tihle neonacisté, často s kriminální zkušeností, zřejmě dnes putují celou Unií a také Českou republikou,“ hřímá vůdce SPD z parlamentní tribuny. A působí tak přízračným dojmem kremelského denacifikačního výsadku nad Vltavou.
Co fungovalo dřív, nemusí fungovat nyní
Co fungovalo při vyvolávání zášti a strachu v případě uprchlíků z nám vzdáleného Středního východu, Afghánistánu či Sýrie, už by ale nemuselo tak zapůsobit nyní, kdy jsme svědky válečných hrůz na blízké Ukrajině. K tomu je ale třeba zas a znovu připomínat apokalyptický cíl ruské agrese: ukrajinský národ vymazat z povrchu zemského – neúprosným vyvražďováním, deportacemi i převýchovou.
Tváří v tvář tomuto krystalickému zlu musíme pozorně sledovat, jak se kandidáti do obecních a městských zastupitelstev staví k ukrajinským uprchlíkům, k jejich integraci – její úspěšnost závisí především na úzké spolupráci státu s regiony a městy.
V případě slibů prezidentských kandidátů pak mějme na paměti, že pro řešení uprchlické krize může prezident udělat pramálo. Zato pro udržení lidskosti a morálky národa, promítající se do našich postojů k válečným uprchlíkům, velice mnoho.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
