Jiří Leschtina: Trnutí v hlavě Pavla Kohouta. Spisovatel přichází na pomoc Haškovi a spol.

A na pomoc jim přichází nesporná autorita. Spisovatel a disident Pavel Kohout, který Michala Haška a jeho blízké přirovnal k chartistům, zatímco v těch, kteří jim zabránili uzurpovat moc v sociální demokracii, spatřuje něco jako antichartu.

V dost neuvěřitelném textu pro sobotní Mladou frontu Dnes Pavel Kohout píše: „Kdo zažil příběh Charty, kterou se režim pokusil znectít Antichartou, vidí trapnou podobnost v současné honbě na věrolomnou Partu, kterou chce vymýtit straně věrná Antiparta. A trne i nad pochybnou jednomyslností, s níž se stranické organizace trumfují v projevech loajality vítězným protipučistům...“

Tahle alegorie, jež má připodobnit třeba bazénkového Zdeňka Škromacha k chartistům, je natolik přihlouplá, že by nestála za zmínku. Leč když ji vytváří jeden z autorů prohlášení Charty 77, měli bychom trnoucímu Kohoutovi odpovědět. Například úvahou, zda ona jednomyslnost nebyla způsobena i tím, že většinu straníků vyděsila agresivita zásahu zvenčí, na který je strana citlivá už od poválečných let.

Možná se mnohým z nich poprvé zjevil Miloš Zeman jako smrtelné nebezpečí pro další existenci strany. Teď bychom mohli rozvíjet úvahy o příliš dlouhém vedení do Lidového domu, ale zdržme se jízlivosti.

Zrovna tak lidé v ulicích podporující Sobotku nepřišli stavět politické šibenice, jak naznačuje Hašek. Ale možná při pohledu na bezostyšnost hradní kamarily na chvilku opustili svůj čím dál lhostejnější postoj vůči veřejnému světu politiky. Což je přesně to, po čem volali chartisté v sedmdesátých letech.

Bohuslav Sobotka určitě není spasitel parlamentní demokracie. Už jenom proto, že chtěl vládnout s komunisty, kteří ani dnes neoplývají respektem k parlamentarismu. To však není důvod k Sobotkovu odívání do jakéhosi kojzarovského hávu, jak nám to nyní předvedl Pavel Kohout. A to tím spíše, že sám spisovatel zažíval na vlastní kůži zkarikovávání své osoby. Například ve scénáristicko-estébáckém pokusu o ostouzení disidentů v seriálu o majoru Zemanovi.

Kdo jiný než Kohout by měl vědět, jak rozporuplné jsou lidské příběhy. Ten jeho začínal v době, kdy tvořil úderné propagandistické rýmy ve stylu: „Jednou rukou verše píši/v druhé držím samopal“ či scénář k filmu Zítra se bude tančit všude. Ale dál pokračoval odvážným vystupováním v době Pražského jara, aby pak podpisem Charty 77 dovršil odčinění své minulosti a přerod v zásadního odpůrce režimu.

Proč ale nyní Kohout uráží chartisty tím, že k nim přirovnává partičku přízemních intrikánů, kteří se chtěli na prezidentových zádech prodrat k moci – to zůstává záhadou.