Jiří Leschtina: Přestaňme vyhánět od volebních uren mentálně postižené spoluobčany

A řekněme rovnou: Hamáčkův úřad, budiž za to pochválen.

Čtěte také

Můžou soudy brát postiženým volební právo? Nejvyšší soud rozhodne o osudu desetitisíců lidí

Jestli je něco zarážející, tak fakt, že soudy vůbec mohou o něčem takovém rozhodovat. Pokud mluvíme o demokracii a všeobecném volebním právu, pak nemůže být pochyb, že jeho využívání musíme umožnit opravdu všem dospělým lidem. K tomu nás ostatně zavazuje i evropská Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, v níž jsme se jasně zavázali zaručit volební právo všem lidem s jakýmkoliv postižením a výslovně pak osobám s postižením v duševní oblasti.

Proti návrhu ministerstva se postavila prezidentská kancelář. Její šéf Vratislav Mynář tvrdí, že pokud by nebylo možné omezit právo volit, „mohly by volit i ty osoby, které nejsou schopny porozumět smyslu, účelu a důsledku voleb.“

Ministerstvo práce a sociálních věcí zase shledává správným, že „nyní mají omezené právo volit lidé, kteří nedokáží racionálně posoudit jednotlivé volební varianty.“

Terapeutický zážitek z volebního opojení

Čtěte také

Marek Epstein: Nemám rád, když někdo kafrá a pak mi řekne, že nejde volit

Zdržme se ošemetných úvah, kolik mentálně zdravých voličů je skutečně schopno posoudit důsledky své volby, neřku-li volební varianty. Hlavní otázka zní: jak mohou tuto schopnost posoudit u mentálně postižených soudní znalci?

Zastánci upírání volebního práva nesvéprávným osobám tvrdí, že by se tak mělo dít jen v krajních případech. Co ale je krajní případ? Podle jakých kritérií může soud rozlišovat, kdo ještě rozumí významu voleb a kdo ne?

Tuhle hranici zřejmě není možné spolehlivě určit v zapeklitém světě lidské psychiky. A pokud na to neexistuje vědecky ověřitelná metoda, jestli nemáme uchopitelná kritéria, pak je zcela na místě nechat volební právo všem.

Čtěte také

David Klimeš: Jděte volit. Má to smysl

Kritici návrhu poukazují na to, že lidé s postižením v duševní sféře mohou být někým snadno zneužiti, manipulováni. Od toho ale tady jsou zaměstnanci sociálních ústavů a léčeben, aby tomu bránili. A potom: Což jsme nezažili situace, kdy byli voliči sváženi autobusy a vypláceni za hlas pro konkrétní stranu? A rozhodně nešlo o lidi s postižením.

Slýcháme také, že když soud může osobám zbaveným svéprávnosti zakázat rozhodování o svých penězích nebo uzavírání smluv, pak zrovna tak je může zbavit práva volit. Jenže nutnou podmínkou jakéhokoliv omezení svéprávnosti, je nebezpečí, že si duševně nemocný přivodí svým jednáním závažnou újmu. Což se jistě při nakládání s penězi a majetkem může stát.

Jakou závažnou újmu si ale člověk s postižením může přivodit volbou té které strany či kandidáta? Hrozí mu pouze, že zvolí neschopného nebo nebezpečného populistu pod dojmem lživé kampaně a nesplnitelných slibů. Jenže to se ne zrovna zřídkakdy běžně stává i psychicky vyrovnaným jedincům.

Jiří Leschtina|foto: Radko Kubičko

Svobodné volby mají pro společnost, jejíž valná část vyrůstala v totalitním státě, zvlášť osobité kouzlo. Můžeme si je užívat jako bakchanálie svobody a demokracie, které byly po desítky let upírány hned několika generacím.

A není jediný důvod, proč povznášející a nesporně terapeutický zážitek z volebního opojení nedopřát i všem našim spoluobčanům, jejichž nemocná mysl a mentální svět ulétly do krajin, do nichž je následovat neumíme.

Autor je publicista