Jiří Leschtina: Natalija Gorbaněvská nám stále nastavuje zrcadlo

Natalja Gorbaněvská
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Natalja Gorbaněvská

V pátek ráno zemřela Natalija Gorbaněvská. Žena, která protestovala s hrstkou odvážlivců v srpnu 1968 na Rudém náměstí proti okupaci Československa. A kdo by si pomyslel, jak rychle dodá běh událostí této smutné zprávě sugestivní epitaf?

Vždyť jen pár hodin po skonu paní Gorbaněvské čteme v agenturách, že na jiném náměstí, na kyjevském Kresčatiku demonstruje přes půl milionů Ukrajinců proti proruskému vedení země a zástupce rady města v Sevastopoli žádá ruského prezidenta, aby svou armádu poslal na pomoc ukrajinské vládě.

Už se nedozvíme, co by paní Gorbaněvská, někdejší vydavatelka samizdatového časopisu Kronika běžných událostí řekla na tenhle revoluční kvas v přímém přenosu. Ona sama vždy odmítala vykládat svůj protest proti tak zvané internacionální pomoci Československu jako politický čin. Vždy zdůrazňovala, že její motivace byla ryze duchovní. Nejlépe to asi vyjádřila, když si vzala na pomoc svou milovanou poezii: „Když na náměstí nutí jít stud, ne lov plané slávy/ péče o státní monolit, člověka nezastaví,“ psala v básni Náměstí nesouhlasu.

Paní Gorbaněvská tenkrát nemohla vědět, že ten jejich nesouhlas v atmosféře celonárodního souhlasu nebyl tak úplně ojedinělý. Vždyť až když její disidentský přítel Vladimír Bukovskij tajně vyvezl do Velké Británie několik set stran dokumentů KGB, vycházely najevo podrobnosti o dosud neznámých, osamělých protestech.

Například o elektrikáři z Kyjeva Michailu Kukobakovi, který vojenské zprávě oznámil, že pokud ho pošlou do Československa, obrátí zbraň proti okupantům. Nebo o členu ruské komunistické strany Pjotru Grigorenkovi, který v červenci 1968 předal velvyslanectví ČSSR v Moskvě dopis adresovaný Dubčekovi s radami, jak organizovat obranu Československa v případě invaze.

I tak je ale nutné trvat na tom, že především protest Natalie Gorbaněvské a sedmi jejích přátel, načasovaný na pravé poledne, je ojedinělým mravním činem, který zůstává velkým už napořád. O jehož správnosti není třeba diskutovat. A jak píše český literární kritik Sergej Machonin, „těch několik statečných nám vlastně – aniž by to bylo jejich záměrem – nastavilo zrcadlo. Samozřejmě dříve, než jsme vlastními silami drtili poslední výkřiky naděje v roce 1969 a všechna ta další léta potom.“

A zrcadla Natalie Gorbaněvské nám bude ještě hodně zapotřebí. Už zase se vynořují tací, kteří se chtějí stát pány nad naší pamětí a zapomínáním. Například nás stále agresivněji přesvědčují, že lustrační zákon je zbytečný a kdo si to nemyslí, je zabedněnec. Nebo když bagatelizují zločinnost minulého režimu tvrzením, že pro Slováky padesátá léta znamenala lepší zubaře a dopravní sítě.

Ano, na dopravu si komunisté potrpěli. Vždyť i paní Gorbaněvská a další protestující na Rudém náměstí byli obviněni z „narušení provozu veřejné dopravy.“