Jiří Berounský: Jací jsme

Pevný kurz koruny k euru vytváří stabilní prostředí, které pomáhá ekonomice jako celku.

Zajímavý pohled na nás, občany České republiky, poskytuje publikace Čtyřicet sedm odstínů české společnosti, kterou ke konci roku vydal Sociologický ústav Akademie věd České republiky.

Žádné tabulky, grafy, minimálně odborné terminologie, říká editorka knihy. Krátké texty, které by mohl číst středoškolák i jeho prarodiče. Jeden z recenzentů se vyjádřil, že by mohlo jít i o učebnici občanské nauky nebo úvod do sociálních věd pro střední školy, konec citátu. Jací tedy jsme?

Na desetistupňové stupnici spokojenosti jsme se šesti celými a jednou polovinou bodu zhruba v polovině pole. Naše spokojenost stoupla prý jen o chlup, srovnáno s rokem šedesát sedm - to bylo asi v polovině bolševického panství, i když se jednalo o šedesátá léta. To není příliš povzbudivé. Důležité je ovšem srovnání, neméně nepovzbudivé – průměr zemí OECD činí jen o desetinu víc – šest celých, šest desetin.

Nejméně spokojení jsou Řekové a Maďaři – nedosahují ani pěti bodů, kdežto Švýcaři, Islanďané a Dánové jsou spokojení nejvíc a to se svými sedmi a půl body. I se spokojeností se svým výdělkem jsou Češi někde uprostřed: s výplatou je nespokojeno padesát devět procent našinců, v jiných zemích si to myslí padesát osm procent tázaných. Pověstné české rovnostářství je prý jen mýtus: šedesát čtyři procenta občanů by chtěla zatížit bohaté vyššími daněmi ve srovnání se sedmdesáti šesti procenty lidí v jiných zemích.

Vysloveně politické stanovisko je ale alarmující, alespoň v mém pohledu: většině Čechů by prý bylo jedno, kdyby se rozpadla Evropská unie. To by mělo být ovšem varováním pro politiky, zda si Unie vede dobře, zejména v období masivního přílivu imigrantů, který je jakousi zatěžkávací zkouškou její existence. Aby si občané uvědomili, že jen ve větším – jakkoli různorodém , ale přece jen si blízkém a stále se přibližujícím celku - máme šanci se ekonomicky uplatnit.

Nemáme prý rádi většinu cizinců. Jedenatřicet procent z nás by nechtělo za souseda cizince, nejméně potom Araba či Albánce. Manželské svazky u nás se většinou uskutečňují na základě sociální podobnosti, to znamená, že partneři mívají podobné vzdělání, podobnou sociální situaci i podobnou profesi.

Jen je třeba si při případném čtení knihy, či jakémkoli podobném průzkumu uvědomit, že při srovnávání s ostatními národy musí hrát roli naše mnohdy nesvébytná existence, naposledy za bolševizmu, kdy jsme byli kolonií Sovětského svazu.