Jindřich Šídlo: Zeman nechce víc pravomocí, ale moci
Protože jak víme, jedině idioti nemění své názory, učinil tak i prezident Miloš Zeman a téměř na konci svého mandátu se vyslovil pro větší pravomoce přímo voleného prezidenta, byť to ještě krátce po svém zvolení v roce 2013 odmítal.
Dobře, vezměme ten nápad vážně. Není důvod, proč o něm bez předpojatosti nepřemýšlet. A je dobré hned si dopředu říci, že by se větší pravomoci pro prezidenta už určitě netýkaly současné hlavy státu.
I kdyby snad náhodou v příštím volebním období prošly v podobě změn ústavy sněmovnou i Senátem, což je samo o sobě dost těžko představitelné, začala by nová pravidla platit nejdřív pro prezidenta zvoleného v roce 2023 - a to již zcela jistě nebude Miloš Zeman.
Přímá volba spadla do českého ústavního systému v roce 2011 prostě proto, že si ji skoro všechny strany napsaly kdysi do programu - lidé to tak chtěli - v určitou chvíli stoupajícího společenského neklidu už prostě nebylo kam uhnout. Aby ale samo všelidové hlasování, které ve skutečnosti ve sněmovně skoro nikdo nechtěl, vůbec prošlo, nechali zákonodárci otázku prezidentských pravomocí radši úplně stranou.
Nebyl to tak špatný nápad. Nicméně: úvaha, zda by politik s nejsilnějším individuálním mandátem přece jen neměl mít silnější pravomoci než ten, kterého volil parlament, je úplně legitimní a vlastně bylo jen otázkou času, kdy s tím někdo přijde.
Státník, který vyvede zemi ze složité situace
Zeman by si přál, aby jeho nástupci měli zákonodárnou iniciativu (nakonec proč ne?), aby jeho veto museli poslanci přehlasovávat ústavní většinou 120 namísto 101 hlasů (není důvod), nebo aby měla hlava státu právo na personální kroky vůči vládě. (Tak to už vůbec ne, jsme stále ještě parlamentní demokracie, ne poloprezidentský systém.)
Tahle debata nás nepochybně ještě čeká, bude jistě dlouhá, důkladná a hned tak neskončí. Zajímavější je v tuhle chvíli ale spíš otázka, proč s tak zásadní věcí vyrukoval prezident Zeman zrovna teď, na konci volebního období sněmovny i svého vlastního.
Klíč k jeho slovům bychom mohli najít třeba v poznámce, že on sám získal víc hlasů, než “všechny politické strany dohromady”. A tady je na místě nabídnout prezidentovi fakta: není to samozřejmě pravda. Samozřejmě, že Miloš Zeman získal v lednu 2013 v druhém kole prezidentské volby nejvíc hlasů ze všech politiků v české historii - 2 717 405. Což je u dvoukolové většinové volby na celém území i docela logické.
Strany, které ve stejném roce překročily pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny, sebraly dohromady 4 344 953 hlasů. Něco mi napovídá, že je to číslo významně vyšší, než ono Zemanovo. (Mimochodem, účast u obou voleb byla téměř shodná, těsně pod 5 miliony hlasů.)
Nejde ale o to přetahovat se s prezidentem o čísla, nejspíš sám ví, že to, co řekl, jsou spíš alternativní fakta. Právě teď nám ale potřebuje sdělit, že je v kraji nejsilnějším hráčem. Což se může brzy hodit, konkrétně hned po volbách 21. října, zvlášť pokud bude situace poněkud méně přehledná a stvořit nějakou funkční většinu nepůjde během pár dní.
Podle české ústavy přichází klíčová role prezidenta na řadu vždy v čase politických krizí a po volbách. Ideální pro držitele úřadu samozřejmě je, pokud se tyto dvě události spojí a prezident se - ještě před svou vlastní volební obhajobou - bude moci ukázat národu jako státník, který zemi vyvede z komplikované situace. A ještě k tomu třeba pomůže na svět vládě, s níž si bude rozumět.
Před čtyřmi lety vyvolal prezident Zeman po volbách krizi, v níž na celé čáře prohrál a trvalo mu velmi dlouho, než se zase vrátil do hry. Stejnou chybu letos zjevně nechce opakovat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka