Jindřich Šídlo: Sen o zákonu, který zařídí silnou vládu
Napsat nový volební zákon, který by vyhověl požadavkům Ústavního soudu, není jistě technicky obtížné. Politická dohoda tak, aby zákon prošel oběma komorami parlamentu, je sice komplikovanější, ale ani to není nic, co by při troše dobré vůle a nezbytného dramatu nešlo zvládnout.
Jen by bylo užitečné si přitom ujasnit základní věc. Poměrný volební systém možná činí skládání silných vlád o něco pracnějším než systém většinový, ovšem za prvé to neplatí vždycky a za druhé: výsledky se podle našich téměř třicetiletých zkušeností příliš neliší, ať už volíme podle jakéhokoliv zákona.
Čtěte také
Rozšířený dojem, že český volební systém nejčastěji produkuje jakési „remízy“, se tu uchytil po volbách 1996, kdy vláda Václava Klause ve složení ODS – ODA – lidovci ztratila ve sněmovně překvapivě většinu. Byl to tehdy první z mnoha senzačních výsledků české politiky, a když o dva roky později odmítli lidovci s Unií svobody vstoupit do vlády Miloše Zemana, rozhodli se ČSSD s ODS s obtížnými trpaslíky zatočit.
Zbytek známe, první pokus o nový volební zákon, který z poměrného systému vytvářel jakýsi pseudovětšinový, Ústavní soud v roce 2001 shodil, jeho méně nespravedlivou, ale přesto zjevně nepodařenou náhradu dorazil Ústavní soud minulý týden.
Široká dohoda po důkladné debatě
Předseda vlády Andrej Babiš (ANO) to vedle několika osobních útoků přivítal tvrzením, že kvůli novému zákonu „bude téměř nemožné sestavit vládu. Od roku 2021 se stane politický pat železným pravidlem“.
Čtěte také
Pardon, ale jak na to premiér přišel?
Za prvé: pokud si toho Andrej Babiš nevšimnul, pak je mu nutné připomenout, že sám – zákon nezákon – stojí v čele menšinové vlády, kterou byl schopen v roce 2018 složit až po devíti měsících. Možností měl přitom několik: jít natvrdo do koalice s komunisty a Okamurou s pohodlnou většinou 115, nebo jako trestně stíhaný politik ustoupit, přenechat premiérský post někomu jinému – a zájemci o koalici by se jen hrnuli.
Stejně bezpečné většiny přinesly volby v letech 2013 (113 hlasů pro ČSSD, ANO a lidovce) i 2010, kdy se Nečasova vláda ODS, TOP 09 a Věcí veřejných na začátku mohla opřít o historicky nejsilnější většinu 118 poslanců. Že celou svou existenci prožila ve stádiu postupného nezadržitelného rozkladu, je už jiný příběh.
Čtěte také
Mnohem komplikovanější situace ovšem vznikly po volbách 2002 a 2006. Unikátní „remízu“ před patnácti lety šlo řešit jedině velkou koalicí ČSSD a ODS, nakonec ale předseda vlády Mirek Topolánek (ODS) zvolil variantu s dvěma přeběhlíky, která se mu po dvou letech celkem pochopitelně rozpadla.
V roce 2002, kdy jsme měli poprvé sklízet plody vylepšeného zákona, zase Vladimír Špidla (ČSSD) místo 111 hlasů s komunisty vsadil na „stojedničku“ s lidovci a unionisty. Výsledkem byla permanentně rozkmitaná koalice v čele s rozkládající se ČSSD a tři předsedové vlády během čtyřletého mandátu.
Jinými slovy: rozumně nastavený volební zákon, který po dvaceti letech zruší zjevnou nespravedlnost, nezajistí – doufejme – nic víc než naplnění Ústavy, do níž její otcové vložili pro sněmovní volby poměrný systém. Ten sám o sobě předpokládá velkou schopnost kompromisu při skládání vlád.
Taková byla společenská úmluva počátku 90. let. Možná se celý model vyčerpal. Pak je legitimní bavit se i o jiných variantách. To je možné ale jediným způsobem: širokou dohodou po důkladné debatě a změnou Ústavy a přechodem na většinový systém. To vše samozřejmě po příštích volbách. Času dost.
Autor je komentátor serveru Seznam Zprávy
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
