Jindřich Šídlo: Miloš Zeman – muž velkých gest

Pro pořádek je třeba říct, že prezident svůj odpor k milostem, obecně nepopulární pravomoci hlavy státu už od dob Václava Havla, demonstroval už v kampani – byl to dokonce jeden z jeho slibů v kampani, který pěkně zněl zejména po novoroční amnestii Václava Klause.

Takže teď jen Miloš Zeman plní, co slíbil. Těžko ho nutit, aby tuhle svou pravomoc využíval. Jak ovšem víme, jiné pravomoci, například jmenování premiéra, si dokáže užít s velkou dávkou kreativity. Jenže kampaň je něco jiného než normální život, který – a prezident to ve svých téměř sedmdesáti letech jistě ví – přináší chvíle a situace, na něž jednoduché poučky neplatí.

A dokonce i takové, na něž je krátká pozemská spravedlnost, ona mašinerie policie, státního zastupitelství, soudů a odvolacích soudů. Milosti jsou jistě pozůstatkem monarchie, kdy moudrý vladař projevil soucit – proč by totéž neměl čas od času dělat demokraticky zvolený prezident.

Možná právě proto, že by se musel zodpovídat svým voličům. To může být riskantní, neboť žádná milost nemůže být z podstaty úplně „spravedlivá“, třeba jen proto, že na někoho, kdo má dojem, že by si ji zasloužil, se nikdy nedostane. Prezident svým odmítnutím udělovat milosti jako potvrzoval hojně rozšířený názor: Za každou milostí či abolicí musí být něco nečestného, minimálně protekce, v horším případě úplatek.

A abychom si nemysleli, že se snad o milostech vášnivě diskutuje jen v Česku – ve Spojených státech se lze dodnes i po dvanácti letech v kultivované společnosti hodiny hádat o milostech, které poslední den v úřadě v lednu 2001 udělil Bill Clinton, mimo jiné známému izraelskému obchodníkovi Marku Richovi.

Jenže pak je tu ještě spousta případů, kdy milost skutečně někomu pomůže. Protože spravedlnost je nedokonalá, samozřejmě stejně jako rozhodování prezidenta. Miloš Zeman nám ale svým gestem řekl, že takových kroků není schopen – a že se o ně proto nebude raději ani pokoušet.