Jindřich Heisler – neznámý přítel malířky Toyen

26. červen 2021

Byl řadu let nejbližším druhem Toyen. Proslulá malířka ho během války dokonce ukrývala ve vlastní koupelně, aby jako Žid nemusel nastoupit do transportu. Společně pak v roce 1947 emigrovali do Paříže. Přesto básníka, fotografa, výtvarníka a filmaře Jindřicha Heislera zná dnes už jen málokdo.

Účinkují: ředitelka Regionálního muzea v Chrudimi Klára Habartová, archivářky Židovského muzea v Praze Jana Šplíchalová a Radana Rutová a literární a výtvarný kritik, historik Radim Kopáč
Připravila: Milena Štráfeldová

Tak dramatický život, ukončený předčasnou smrtí v 38 letech, by Jindřichu Heislerovi nejspíš nikdo nepředpovídal.

Čtěte také

Narodil se v zámožné podnikatelské rodině, která vlastnila v Chrasti na Chrudimsku prosperující farmaceutickou továrnu. Jindřichův strýc zbohatl zejména na vojenských dodávkách během první světové války.

Všichni očekávali, že Jindřich rodinný podnik jednou zdědí a dál úspěšně povede. Proto také studoval na chemické průmyslovce v Praze. Chemie ho však nezajímala, nebyl příliš dobrý student a maturitu musel složit na Slovensku.

Místo podnikání psal raději básně

Mnohem víc ho od mládí přitahovala poezie a výtvarné umění. Sám psal surrealistické verše, navštěvoval výstavy surrealistických malířů a také se s nimi ve druhé polovině 30. let osobně seznamoval. Spřátelil se tak s Toyen, Jindřichem Štyrským, mluvčím Surrealistické skupiny Karlem Teigem i mnoha dalšími umělci.

Logo

Ti ho dokonce navštěvovali v jeho rodné Chrasti, kde si Jindřich postavil letní chatu. Tu mu podle pamětníků vymalovala Toyen, stavba však vzala časem za své. Dnes by měly Toyeniny malby jistě obrovskou hodnotu.

S Toyen se Jindřich Heisler dokonce chystal odejít koncem 30. let do Jižní Ameriky, aby unikli nebezpečí nacismu. Z této cesty však nakonec sešlo. Jindřich se, jako ostatně všichni Židé, pak měl během okupace zaregistrovat na židovské obci kvůli transportu. To ale odmítl a rozhodl se, že se bude po zbytek války ukrývat. Stala se z něj tzv. „ponorka“. Po čtyři roky ho ve své malé garsonce na Žižkově ukrývala Toyen, vypráví se, že většinu času musel trávit v koupelně. Jen občas se mohl na pár dní schovat u své sestry nebo u Karla Teigeho.

Za šťáry odvážně prošel kolem esesáků

O jak nebezpečnou situaci šlo, ukazují vzpomínky Jindřichovy sestry Anny. V době největšího pronásledování za heydrichiády probíhala i v domě, kde bydlela Toyen, šťára.

Esesáci prohledávali byt po bytě a bylo jen otázkou času, kdy přijdou i k Toyen. To by pro ni i Jindřicha znamenalo jistou smrt. Jindřich se však oblékl do svrchníku, nasadil si klobouk a s klidným úsměvem prošel kolem esesáků po schodech. Zdvořile každého pozdravil, prohodil pár německých slov a je ani nenapadlo vidět v něm ukrývaného Žida. Nechali ho volně projít na ulici.

Jindřich Štyrský a Toyen během práce na díle Deka v roce 1929

Podruhé tato situace nastala vzápětí, když se na pár dní schoval u své sestry Anny. Bydlela v té době v nejvyšším patře činžáku ve Vršovicích.

Esesáci už stoupali po schodech a Jindřich s Annou byli prý připraveni skočit z balkónu, až hlídka zabuší na dveře. Její kroky se však zastavily o patro níž a Jindřich znovu přežil. Byl nakonec jednou z mála „ponorek“, které se podařilo dožít se konce války.

Je až neuvěřitelné, že v této dramatické době skrývání a neustálé úzkosti a obav o život dokázal tvořit. V malé garsonce u Toyen vznikly cykly jeho básní, experimentoval zde s fotografií a vytvářel tzv. fotografiky. Spolupracoval přitom jak s Jindřichem Štyrským, který však uprostřed války umřel, tak s Toyen. Společně s ní pak svá díla vystaví po osvobození Československa.

Umělecká nesvoboda? To raději exil!

Oba však dobře cítí, že doba, která přichází, nebude svobodnému umění nijak příznivá. V roce 1947 se proto rozhodnou odejít natrvalo do exilu ve Francii. Dobrou záminkou pro ně je chystaná výstava děl Jindřicha Štyrského v Paříži, díky které se Toyen podaří vyvézt z Prahy díla, které jí Štyrský odkázal po své smrti.

Začátky v exilu však pro ně nejsou nijak lehké, bydlí v laciném penzionu na předměstí Paříže a doslova trpí hlady a zimou.

Toyen: Spící

Přesto se hned po příjezdu do Francie zapojí do práce surrealistické skupiny André Bretona. S ním se Toyen měla možnost poznat už během jeho předválečné návštěvy Prahy.

A byl to právě Jindřich Heisler, který na přelomu 40. a 50. let minulého století rozvinul mnohostrannou kulturní činnost. Vydával surrealistickou revui, pořádal výstavy z děl svých přátel, sám se pustil do výtvarné práce a dokonce psal i filmové scénáře. Pro Bretonovu skupinu je doslova nepostradatelný.

A cvrček usnul

Tato jeho až horečná aktivita skončila, když počátkem roku 1953 cestou za Bretonem náhle v metru zkolaboval.

Čtěte také

Bretonovi se ho ještě podařilo převézt do nemocnice, tam ale Jindřich Heisler 4. ledna zemřel na selhání srdce.

A cvrček usnul, napsal Breton v jeho nekrologu. Heislerova maminka se o smrti svého syna dozvěděla až ze zahraničního vysílání francouzského rozhlasu.

Díla Toyen či Jindřicha Štyrského, blízkých přátel Jindřicha Heislera, dnes na aukcích výtvarného umění dosahují mnohamilionových částek. O jeho vlastním díle a dramatických zvratech jeho života se ví jen málo.

V pořadu z cyklu Historie Plus je připomínají ředitelka Regionálního muzea v Chrudimi Klára Habartová, archivářky Židovského muzea v Praze Jana Šplíchalová a Radana Rutová a literární a výtvarný kritik a historik Radim Kopáč.

autor: Milena Štráfeldová
Spustit audio

Související