Jerzy Konorski. Polský vědec, který se vzepřel stalinské ideologii

6. prosinec 2018
I. P. Pavlov během jednoho ze svých pokusů se psy

Jak asi funguje mozek? Kde vznikají myšlenky? A kam jsou v mozku ukládány? Podobné otázky zaměstnávají celé týmy vědců v mnoha zemích. Patřil k nim i polský neurofyziolog a psycholog Jerzy Konorski (1903-1973).

Vědecky působil už od 30. let a jako mnozí jeho další kolegové ze zemí východního bloku, i Konorski se po druhé světové válce potýkal s četnými zásahy politiků do vědeckého bádání. Speciálně v jeho případě sehrál roli fakt, že se Konorski pokusil zpochybnit učení „nedotknutelného“ ruského fyziologa Ivana Pavlova.

Pavlovův kult

Konorski v letech 1921 až 1929 studoval na universitě ve Varšavě matematiku, psychologii a lékařství, a seznámil se tam s pozdějším spolupracovníkem Stefanem Millerem. Společně se pustili do podobných výzkumů, které na psech prováděl Pavlov a později publikoval v legendární práci o podmíněných reflexech.

Konorski a Miller na svých výzkumech psů a jejich reakcí na odměnu a trest při výcviku prokázali, že proces učení se odehrává jinak, než určil Pavlov. Oba o výsledcích svého objevu podmíněného reflexu druhého typu informovali samotného Pavlova, který je v roce 1931 pozval do své laboratoře v Leningradu. Konorski tam nakonec působil dva roky. Na jednu stranu mohl bádat, zároveň se ale střetl se sovětskou realitou.

„Už tehdy existoval kult Pavlova a Konorski si toho byl vědom. Vědci spolupracující s Pavlovem hlídali, s kým Pavlov hovořil a jak dlouho, při pravidelných středečních poradách si Konorski všímal, že nesouhlasit s Pavlovovými závěry byla věc velmi vzácná a vlastně nečekaná. Nebylo možné pracovat na vlastních výzkumech. Pavlov je netoleroval, a pokud se přeci jen vyskytly tyto tendence, výsledky a pracovníky tohoto výzkumu přehlížel,“ popisuje historička Doubravka Olšáková.

Od umlčení k rehabilitaci

Hrob, Jerzy Konorski

Polsko se po válce dostalo do sovětského vlivu a agresivní komunističtí představitelé řešili vlastně jedinou otázku: jak Konorského umlčet, nebo alespoň zásadně přinutit k dodržování „disciplíny“. Došlo na zpochybňování výsledků Konorského bádání a jeho vytlačení na okraj vědecké obce.

A to mohl ještě hovořit o štěstí – velkou roli hrála skutečnost, že Konorski byl vlastně jedním z bývalých spolupracovníků Pavlova. Jeho fyzická likvidace by tak byla značně problematická – v Sovětském svazu ale popravy vědců nebyly něčím neobvyklým, stačí připomenout procesy s lékaři.

Pod nesmírným tlakem žil Konorski do roku 1955, o rok později byla jeho práce v podstatě rehabilitována a téměř ze dne na den akceptována všemi socialistickými zeměmi. Mohl dokonce vycestovat na studijní pobyt do USA. Celosvětový význam jeho práce podtrhly úvahy o udělení Nobelovy ceny.

Jak těžké bylo v polských podmínkách nesouhlasit ortodoxním „pavlovismem“, nařízeným celému Moskvou ovládanému bloku? Nejen o tom mluví Doubravka Olšáková v pořadu Portréty.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související