Jefim Fištejn: Prozrazení nebo investigace?

Z mnoha důvodů tato událost vyvolává horečnatý zájem amerických sdělovacích prostředků. K Bílému domu je v den zahájení soudu svolána protestní demonstrace a vpředvečer slyšení byl v televizi uveden dokument věnovaný WikiLeaks s výstižným názvem „Krademe vojenská tajemství“. Ve snaze snížit hrozící trest uznal Bradley Manning svou vinu v deseti bodech obžaloby vinící ho z prozrazení státních tajemství. To by mu zajišťovalo 20 let vězení s možností předčasného osvobození za dobré chování. Vojenská prokuratura však chce dokázat, že obžalovaný tajemství nejen prozradil, ale že to učinil úmyslně ve snaze co nejvíce poškodit zájmy Spojených států a jejich spojenců. Uzná-li soud, že Manning vědomě pomáhal nepřátelům Ameriky, může dostat doživotí. Rozsudek smrti vojenský tribunál předem vyloučil.

Stoupenci obžalovaného tvrdí, že elektronická korespondence a diplomatické kabelogramy, které unikly na WikiLeaks, nemohly významně poškodit Spojené státy, jinak by řadový příslušník výzvědné čety k nim nemohl mít volný přístup a nemohl je hravě stáhnout ze služebního počítače na minidisky. Tábor jeho odpůrců poukazuje na to, že všechny dokumenty byly označeny jako přísně tajné, z čehož i Manningovi muselo být jasné, že se neměly dostat k nepříteli.

Manningova obhajoba bude vedena dvěma směry: na jednu stranu se pokusí prokázat, že v době spáchání činu byl jejich klient ve stavu snížené příčetnosti, jelikož jako nepřiznaný gay se cítil být v armádě silně deprivován. Na stranu druhou budou obhájci prezentovat klienta jakožto hledače absolutní pravdy a idealistu, jenž se řídil zájmy vyššího společenského blaha, a proto chtěl odhalit nepravosti tajné diplomacie Bílého domu a zločiny amerických militaristů. Znalci pochybují, že takové argumenty mohou zapůsobit na soudce, kteří se zajímají pouze o fakta a jednání posuzují podle toho, zda porušuje či neporušuje zákon. Vůbec je nezajímají bohulibé úmysly či vysoká ideovost obviněného. Vojenský prokurátor má údajně dosti důkazového materiálu, který naprosto rozbíjí ideovou konstrukci obhajoby. V rozsáhlé onlinové korespondenci Manninga s lidmi z WikiLeaksu, kteří nakonec Manninga úřadům práskli, nic nepoukazuje na to, že by mu především šlo o nějaké vysoké ideály. Naopak, neustále mluví o tom, že svou zradou chce hlavně šokovat společnost a pomstít se svým nadřízeným.

Novinářské společenství zdůrazňuje v této souvislosti zásadní rozdíl mezi pachatelem, který nechává uniknout utajenou informaci, a skutečným pravdomilem, jenž odhaluje zločiny moci, a je proto hájen americkým soudnictvím. Kdyby Manning věděl o nějakých konkrétních příkladech zneužití moci, mohl by je přihrát váženým sdělovacím prostředkům, jejichž odborníci by se rozhodli, které dokumenty je třeba zveřejnit kvůli jejich společenskému významu, a které ponechat v šuplíku, aby se zpravodajské informace, jména agentů nebo konfidentů nedostala k nepříteli. Místo toho Manning přihrál všechno šmahem do rukou lidí, kteří neskrývali své radikálně anarchistické postoje. V žádném z Manningových prohlášení učiněných během předběžných slyšení, není ani narážka na nějaké zločiny či přečiny americké státní moci, pouze nesouhlasí s její zahraniční politikou. A to z něho v žádném případě nečiní postavu investigativní žurnalistiky.