Jefim Fištejn: Prezidentova syrská volba

Americká rozvědka ujistila Obamu, že veškerá dostupná fakta jednoznačně svědčí o tom, že to byly jednotky syrské armády, kdo minulou středu podnikl chemický útok na povstalecké předměstí Damašku. Stovky nevinných civilistů zahynuly trýznivou smrtí a navýšily více než stotisícový martyrolog syrské občanské války.

V souladu s prezidentovým vlastním mnohokrát opakovaným postojem Asadův režim tímto překročil červenou čáru, po ní už může následovat jen omezená vojenská operace, jejímž smyslem je důrazně připomenout Asadovi, že za použití zbraně hromadného ničení se nevyhne tvrdému trestu. Červená čára je překročena, syrské civilní obyvatelstvo dál přináší stovky nesmyslných obětí, avšak ve svém posledním projevu oznámil prezident, že se Spojené státy nehodlají vměšovat do konfliktu, který nebere konce. „Budeme nadále vést konzultace s našimi spojenci a s mezinárodním společenstvím,“ oznámil místo toho prezident.

Minulý týden předseda Sněmovny reprezentantů John Boehner dopisem požádal prezidenta, aby veřejně vyložil argumenty pro takovou operaci, vysvětlil strategii, má-li nějakou, a přiblížil cíle úderů dříve, než svým rozkazem spustí vojenské tažení. 116 zákonodárců podepsalo další výzvu připomínající prezidentovi, že k zahájení války potřebuje schválení Kongresu. Zatím žádný z vlivných amerických kongresmanů nic nenamítá proti omezenému použití síly v Sýrii – spíše chtějí využít příležitosti k prezentaci vlastních názorů na vojenskou akci mezi Američany nepříliš populární.

Americké deníky píší, že se právníci v Bílém domě snaží formulovat obstojné odůvodnění pro silový zásah na území cizího státu, který pro Ameriku nepředstavuje žádnou hrozbu. Jeden z nejfrekventovanějších argumentů ve prospěch vnějšího zásahu spočívá v tom, že mezinárodní společenství smí zasáhnout všude, pokud takový zásah může odvrátit hrozbu humanitární krize či genocidy. Tento výklad se zdá být příliš odvážný – Obama pojímá vojenský úder spíše jako symbolické gesto adresované Basharu Asadovi, aby napříště při zabíjení civilistů chemické zbraně raději vynechal.

Američtí analytici se většinově obávají, že nepromyšlené činy mohou vést k nepředvídatelným následkům. Od prvopočátku se Washington snažil zachovat si značný odstup od celého konfliktu a promeškal mnoho příležitostí jakkoli ovlivnit jeho výsledek. Svůj nenápadný postoj v době libyjské občanské války prezentuje Washington jako „vedení z pozadí“ a dokonce ho vydává za jakousi speciální Obamovu vojenskou doktrínu. Neschopnost jakkoli pozitivně ovlivnit syrskou situaci ovšem značně zpochybňuje samotnou existenci jakékoli vojenské strategie americké vlády. Omezený letecký úder proti některým vojenským a případně vládním objektům Asadova režimu nezmění radikálním způsobem rozložení sil v Sýrii. Ani samotní představitelé Obamovy administrativy si v tomto ohledu nedělají iluze. Avšak dá se očekávat, že polovičatost takového opatření je schopna jenom naštvat všechny lokální hráče. Pokud Damašek a Teherán shledají, že americký prezident to nemyslí vážně, pak letecký úder v nich místo strachu vyvolá ještě větší odhodlání vzdorovat Washingtonu. V takovém případě by se celá operace stala neodpustitelnou strategickou chybou.

Problém je v tom, že ve slepé uličce nemá Bílý dům žádnou dobrou volbu. Další nečinnost vážně poškozuje pověst země a samotného prezidenta. Obama volí mezi špatným a ještě horším, přitom výsledky takové volby se nedají dohlédnout. Je to situace, kdy nekonečná nečinnost a nerozhodnost jsou horší než okamžitá chyba. Státník, který stojí v čele světové velmoci, bývá často postaven před obdobné dilema. Řešit ho smysluplně vždy bývá obtížnější a méně příjemné než z opozičních lavic bičovat svého předchůdce za zbrklost.