Jefim Fištejn: Obama není Gorbačov

Živou polemiku vyvolala v americkém tisku stať Waltera Russella Meada, profesora mezinárodních vztahů na univerzitě v Yale. Článek v prosincovém čísle časopisu The American Interest shrnuje důkazy globálního amerického ústupu v důsledku zahraničněpolitických kroků prezidenta Baracka Obamy. Název článku Konec konce dějin naráží na tisíckrát vyvrácenou koncepci konce dějin Francise Fukuyamy ze začátku 90. let, která předpovídala brzké všeobecné vítězství liberálního kapitalismu ve světě. Jak ve své práci ukazuje Walter Mead, Obamovy snahy zrušit americké závazky předimenzované v dobách jeho předchůdce George Bushe posílily sebevědomí tradičních rivalů Ameriky – Ruska, Číny, Íránu. Tyto státy, kterým Walter Mead říká centrální mocnosti, povzbuzeny americkým ústupem dospěly k závěru, že nadchází jejich doba, kdy budou moci ovládnout vyklizený prostor a změnit mezinárodní řád.

Jiný slovutný komentátor David Ignatius z deníku The Washington Post se domnívá, že Walter Mead je zbytečně pesimistický. Nechce uvěřit, že by americký prezident jednal neuváženě anebo dokonce ke škodě amerických zájmů. Ani on však nepopírá, že obavy tradičních amerických spojenců jsou opodstatněné. Cituje iráckého vládního činitele hodně naštvaného nečinností Bílého domu: „Copak tato administrativa nechápe, že v naší části světa ztratila veškerou důvěru?“ A dodává rozčíleně: „Obamovu vládu bych pohnal před soud za zločinnou nedbalost.“

Uvádí se zpravidla radikální zhoršení amerických vztahů se Saúdskou Arábií a jinými sunitskými státy Perského zálivu v důsledku zatím neplodné diplomatické vstřícnosti vůči Íránu a nesrozumitelného postoje vůči občanské válce v Sýrii. Americké angažmá v Iráku a Afghánistánu rovněž jeví veškeré známky hrozícího fiaska. Záchrana Iráku stála Spojené státy více než trilion dolarů a tisíce životů. Tato země se stala nyní fakticky íránským vazalem, aniž by Bílý dům proti tomu hnul prstem. Podobným debaklem bude nejspíš americké tažení v Afghánistánu. Po všech vynaložených úsilích se Spojené státy dočkaly jen toho, že afghánský prezident Hamíd Karzáí je vydírá stále novými požadavky a hledá podporu v Americe nepřátelských zemích.

Obamova vláda zpravidla odpovídá na kritiku tvrzením, že její strategický ústup je skutečně snahou vybudovat jiný, avšak spravedlivější mezinárodní řád, v němž možná některé státy jako Saúdská Arábie ztratí své výsadní postavení, zato stabilita celého regionu bude mnohem pevnější. Jak však chce zaručit, že svět, v němž mocenské vakuum bude zaplněno ruským, čínským nebo íránským vlivem, bude bezpečnějším než nyní? Vojenští historikové dobře vědí, že jedním z nejtěžších a nejnebezpečnějších manévrů je stažení na jiné obranné pozice, i kdyby byly lépe hájitelné.

Paradox Gorbačova spočíval v tom, že neuměl propočítat důsledky svého dobře míněného pokusu o přestavbu zkostnatělého a nefunkčního systému. David Ignatius pokládá toto srovnání za neférové, neboť zatímco sovětská moc měla na mezinárodní řád vysloveně škodlivý dopad, americká hegemonie byla vcelku prospěšná. Domnívám se, že věhlasný komentátor nechce vlastní tezi domyslet do konce. Jinak by musel připustit, že není omyl jako omyl – ten Gorbačovův byl pro svět požehnáním.