Jednání Světové obchodní organizace

Silná slova však nemusí ještě znamenat stejně silnou pozici. Komisař Evropské unie pro zahraniční obchod, Pascal Lamy, má jistě pravdu, když si stěžuje, že Světová obchodní organizace je organizací středověkou. Má tím na mysli svízel, který vězí ve faktu, že spolek, kde se mají řešit problémy výměny zboží celé planety, se od dob svého vzniku několikanásobně rozrostl a přitom v něm nadále platí, že k dohodě je potřeba souhlasu všech.

Ve hře podle tohoto pravidla platí jeden paradox. Dnešní stav je výhodný, když se něčemu bráníte a nevýhodný, pokud naopak chcete něco prosadit. V prvém případě stačí jeden jediný vzpurný, aby zablokoval dohodu všech ostatních, zatímco když chcete něco prosadit, tak potřebujete právě dohodu se všemi ostatními.

Až při vědomí zmíněného paradoxu lze říci, že nadšení, kterým početní zástupci početných nevládních organizací uvítali, když zástupci Jihu práskli v Cancúnu dveřmi, nebylo tak docela na místě. Prvním důvodem je, že nedohoda, alespoň pro nejbližší dobu, je výhodná pro Spojené státy a Evropskou unii, která mimochodem jednala v Mexiku také jménem budoucích členů, tedy i České republiky. Když není dohoda vícestranná, leccos se dá domluvit na dvoustranném základě. Jeden z amerických vyjedna"Hned po krachu v Cancúnu za mnou přišel brazilský ministr, abychom zahájili konzultace o zóně volného obchodu mezi Severní a Jižní Amerikou. Řekl jsem mu, postavte se do řady, dostanete svůj lístek, už je tu před vámi fronta".

Světová obchodní organizace je po krachu jednání, na jehož výsledek se tak dlouho čekalo, oslabena, diskreditována a přišla o kus respektu. Jenže i tak platí poznámka zástupce jedné asijské země: "Nikdo nestojí o to, aby byla tato organizace zničena. Ať už si to přiznáme nebo ne, tak jsou tu dohodnutá pravidla, je možno se soudit, je to místo, kde si lze stěžovat. Je to prostor, kde se dá něco uhrát".

Proč se ale v Cancúnu nepodařilo něco uhrát? Na tapetě byly zpočátku, jak se ostatně předpokládalo, hojné dotace, které pomáhají zemědělcům Spojených států a Evropské unie. Když se chystá ofenzíva, je dobře se poohlédnout, zda náhodou ve vlastní linii nejsou slabá místa. Rozvojové země na ně byly upozorněny až v mexickém finiši, když nad posledním návrhem dohody Pascal Lamy otevřel problém takzvaných ?singapurských? témat, která dostala jméno podle země, kde se o nich na mezinárodním poli poprvé začalo mluvit. Američané a Evropané dali najevo, že by chtěli, když už jde o uvolnění obchodu, aby se jednalo například také o podmínkách, které země poskytují zahraničním investorům, nebo o tom, jak jsou organizovány soutěže o veřejné zakázky a podmínky hospodářské soutěže všeobecně.

Ne, že by země Severu byly v tomto ohledu svaté, ale není tajemstvím, že mnohé vlády v rozvojových zemích berou často ohled na peníze, které se k jejich členům při podobných příležitostech dostanou jaksi bokem. Nastolení singapurských témat vyvolalo takový rozruch, že zástupci Jihu si začali balit kufry, přestože poslední evropská nabídka zněla, že o polovině z nastolených témat se nebude jednat. Hořké prozření je proto cítit z věty latinskoamerického delegáta: "Nestačí mít kuráž, musí se to také umět".

Je nějaká užitečná lekce, kterou by bylo možno si z cancúnského kolapsu odnést? Země rozvojového Jihu může těšit, že dokázaly dát najevo svůj názor a že problém zemědělských dotací, nyní odsunutý, nepůjde smést se stolu a bohatší Sever ví, že pouze získal odklad.

Jak se bude hrát příští kolo? Podobně, jako letos v září. Rozvojové země by ale měly dávat dobrý pozor. Jejich mluvčím se stala skupina 22 zemí v čele s Brazílií, Čínou, Tureckem a Jižní Afrikou. A právě nejlidnatější z nich se může stát příští slabinou. V Cancúnu se hodně mluvilo o dotacích a ochraně pěstitelů bavlny ve Spojených státech a v Evropské unii. Jenže vláda v Pekingu toto odvětví podporuje také jak dovede. V kritické chvíli by jeden z nejdůležitějších mluvčích rozvojových zemí mohl začít myslet na vlastní kůži.